Amnesia 9

210 24 2
                                    

Celý víkend jsem nic nepřidala, budu to muset napravit... :D
________
Tessa
"Tommy je tady! Myslím, ve škole." Vydechnu. Líp už jsem to říct nemohla. Nejradši bych si nafackovala. Pořádně se na Adama zadívám. Jak bude reagovat...
Chvíli z jeho obličeje vyprchá veškerá barva, ale potom se jeho tvář rozjasní šťatnym úsměvem. Celkem očekávané. Nic neříká a rozebíhá se ke třídě. "Nikam!" Chytnu ho na poslední chvíli za triko. "To není všechno." Zatvářím se vážně. "Jak všechno? Tommy je konečně tady! Jak to, že mi to nikdo neřekl? A kdy se vůbec probudil?" "Uklidni se Adame, všechno ti řeknu. Tommy nastoupil teprve včera. Taky jsem o tom nevěděla."  Pomalu ho pustím.  "To hlavní, o čem s tebou chci mluvit je to, že..." nejednou se po chodbě roznese hlasitý zvuk zvonku. "Kruci, měli bychom jít, ještě nemám ani připraveno." Zambručí.
Teď! Zrovna teď! "Adame!" Zavrčím. "Tommy on..." "Co?" naléhá Adam. "Tommy tě nepozná." Vyplivnu. Adam akorát zalapá po dechu. "Prosím? To je vtip?!" prskne nabroušeně. "On přišel o paměť. Měl těžký otřes mozku..." Adamovo zděšení se nedalo přehlédnout. Ještě chvíli na mě zíral, než se rozešel rázně ke třídě. "Počkej!'' Zafňukám a běžím za ním...
To už ale stojí u Tommyho a zírají na sebe, jako kdyby viděli ducha. Trochu se zarazím. V tuhle chvíli by bylo lepší stáhnout se do pozadí. "Ehm...děje se něco?" Zachmuří se blonďák. Asi se mu nelíbí,  jak na něj civíme. Asi proto to řekl trochu podrážděně. "Co by se mělo  dít?" Odpoví Adam stejným tónem. "Jestli se nic neděje, tak na mě tolik nezírej. Učitelka přišla." Tohle sedí. Tommy neměl rád moc pozornosti. Tedy, pokud mu ji věnoval Adam, to se potom choval úplně jinak...
Jenže, tohle nevypadá na románek jako za starých časů.
"Radši pojď." Postrčím Adama do zad. Adam se na mě podívá pohledem plným zoufalství a jde na svoje místo. A já taky.

Tommy
Zírázm z okna a přemýšlím, jak dnešní den přežiju, když vedle sebe ucítím pohyb. Opatrně otočím hlavu tím směrem. Když spatřím kluka s havraními vlasy, který vypadá na chlup stejně, jako na fotce, málem  dostanu infarkt. Takže to on měl dnes přijít do školy? A co mi má říct? Vzpomenu si na včerejší rozhovor s Tess.
Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. A než mi dojde fakt, že na sebe zarytě civíme. Zeptám se, jestli se něco neděje. Řeknu to trochu nabroušeně, protože se mi nelíbí, jak na sebe pořád koukáme. Trochu trapná situace. On mi odpoví stejným tónem. Dokud nám učitelka nepokyne, že si máme sednout, ani jeden se nehneme...

Z hodiny pomalu nic nemám, protože ji jednoduše nevnímám. Jde to semnou z kopce. Moje nic nedělání přeruší zvuk otravného zvonku. Rychle naházím věci do tašky. Když chci vypadnout ze třídy, čísi ruka mě chytí za paži. Trochu se leknu, když si uvědomím, že je to zase ten kluk. "Počkej!"
Najednou se mi zatmí před očima a já před sebou uvidím
vzpomínku....nejspíš...
Můj bože! Zalapám po dechu a vytrhnu se stisku. To nemůže být pravda. Rozběhnu se k šatnám, kde těžce dosednu na lavičku. Hlavu si opřu o zeď. Ta vzpomínka....děsí mě.
Viděl jsem ruce, které mě hladili...všude! A potom ta rozmazaná tvář....ne ne ne! Musel jsem se zbláznit. Za to určitě můžou ty prášky co do mě máma cpe. A nebo jsem se fakt tak uhodil do hlavy? Asi mám hodně bujnou fantazii. V duchu se zasměju. Ikdyž je to v duchu, moc mi to nejde.
Prudce se zvednu a vydám se na další hodinu - zeměpis. Třída zeměpisu je naštěstí v přízemí, takže mám ještě chvíli času, abych si připravil. Když vyjdu do třídy, snažím se být neviditelný. Proto ihned zaparkuju v poslední lavici u oken. Rozhlédnu se po třídě ve snaze najít Tessu. Potom si ale vzpomenu, že má teď dějepis. Trpce si povzdechnu a sednu si. Fajn, už jenom přežít dvě hodiny a budu mít zase na chvíli klid. "Jsi v pořádku?" Ozve se na demnou starostlivý hlas. Polknu. Nemám odvahu podívat se na toho člověka, který mi přivodil tu děsivou vzpomínku. Taky mě děsí fakt, že místo, kde se mě dotýkal, příjemně hřeje. "Jo." Špitnu a raději otočím hlavu k oknu. "Tak proč jsi před tím utekl?'' "Není to jedno?" Přu se s ním. "Jak komu..." podívá se na mě spodním pohledem. "Jak - jak komu? Je to snad moje věc..." zamračím se. "Kdyby jsi znal pravdu, tak by jsi tohle netvrdil." Když se ho chci zeptat jakou pravdu, tak už je na druhém konci třídy. Co to mělo kruci bejt?...
"Klid!" Ozve se ostrý hlas u tabule. Aspoň někdo tady má 'dobrou' náladu, pomyslím si ironicky. "Posaďte se." Pokyne a sama si sedne. Opět se zeptá, kdo chybí.
"Jasper." Odpoví pohotově kluk předemnou. Myslím, že se jmenuje Luke. "Jak jinak." Poznamená jeho soused.
Někde na začátku jejího výkladu jsem opět přestal vnímat. Až budem psát nějakej test, tak budu slušně v prdeli. Když si nedokážu vybavit ani svoje vzpomínky, tak látku s názvem Hospodářství světa, či co to je, už si  vůbec nezapamatuju...

Amnesia Kde žijí příběhy. Začni objevovat