Ranyt: Proměna

Část XXVI.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Průsmyk byl už blízko, zbýval jim jen nevelký kus cesty. Taler se nedočkavě díval z okna. K jeho překvapení šly práce skutečně rychle. Už se rýsovaly základy pro nové město. Přesně podle návrhů byly tesány do skal terasy. V nejpokročilejším stádiu stavby se nacházely strážní věže. V těchto horách se musel člověk nejprve pořádně zabezpečit, než mohl začít něco budovat beze strachu z útoků nejrůznějších tvorů.

Kočár se prodíral dlážděnou silnicí plnou jezdců nebo nákladních povozů. Taler se usmíval. Bohatý obchodní uzel mu doslova rostl před očima. První obchodníci v rozšířeném průchodu již otevírali své krámky. Materiálu bylo z odlámaných kusů skal více než dost. Vůz mířil k rudému stanu, měl se v něm setkat s lidmi, kteří jej provedou po stavbě, a pak s dalšími, s nimiž probere jisté vládní záležitosti.

Rozhrnul plachtu, aby nahlédl do stanu. Jediným vybavením byl stůl a několik židlí. Přistoupil k jedné z nich, aby se na ní posadil. Ihned k němu přispěchal mladý chlapec. Přinesl nějaké občerstvení a nabídl mu prohlídku po budoucím městě. K té by se připojil i generál Onyx a vyslankyně elfů. Tuto možnost uvítal, alespoň vznešené rase ukáže, že je víc než rovnocenným spojencem, že by se naopak oni měli něčemu přiučit od něj.

Dojedl poslední sousto. Vstal, připravený na cestu. Panoš jej kvapně vedl po různých cestičkách mezi kopci hlíny a písku. Došli ke stávající cestě, která měla sloužit jako základ pro budoucí hlavní třídu. U ní již čekal generál a Wiana. Dívka ho pozorovala krásnýma velkýma očima. Občas se mu zdálo, jako by se v nich utápěl, nikdy na sobě ale nedal nic znát.

Vyměnili si pouze nezbytné zdvořilé pozdravy, všichni již chtěli slyšet slova průvodce. Říkal, že pokud budou práce pokračovat tímto tempem, bude už za šest měsíců celá osada téměř v konečné podobě. Využívat se dá v omezené míře již nyní a počet průchozích stále roste, což znamená zisky. Pro krále to bude dokonalý zlatý důl.

Zástupkyni lesní říše tento fakt neunikl a neodpustila si několik jízlivých otázek na téma, kde sehnal potřebné finance pro budoucí záměry. Nemohl říci celou pravdu, odpovídal proto nejasně a dával znát, že ho konverzace s ní otravuje. Brzy rozhovor ustal úplně.

Procházeli budoucími čtvrtěmi města. Sídlo mělo být strukturálně co nejpromyšlenější a nejmodernější. Nad jejich hlavami se tyčila spodní část hlavní věže pevnosti, která měla bdít nad okolím. Snad k ní již brzy zamíří, prostor dole byl sice důležitější, nahoře však byla stavba mnohem zajímavější.

K opevnění se táhl malý chodník, který se kroutil okolo skály. Ta sloužila jako základna pro celou stavbu. Právě na ni průvodce jednou nohou vstoupil. Jako by se chvíli rozmýšlel, zda má vzít všechny přítomné projektanty, architekty a vrchnost s sebou. Nakonec se však zřejmě rozmyslel a pokynul, aby ho následovali.

Procesí stoupalo po malých schodech. Zdálo se, že se táhnou snad donekonečna. Průvodce během cesty nahoru s nadšením mluvil o tom, že v plánu je i cesta kolem této hory, po které by mohly jezdit celé kolony koní s vozy. Taler pozorně sledoval, do čeho investoval peníze ze své pokladny, a zatím byl více než spokojen. Práce šly velmi rychle, i jeho armáda se vyzbrojovala rychleji než kdy dříve. Byl velmi hrdý na to, že se mu i v čase válek nebo nepokojů podařilo udržet obchod a celou zemi v rozkvětu.

Jediné, co to od něj vyžadovalo, byla denní aktivita; nikdy nepřestával pracovat na svém plánu. Dalším tajemstvím úspěchu neustálého rozšiřování královské moci – jak ekonomické, tak i politické – byla zásada, že Taler se spoléhal pouze na sebe. Co si mohl zařídit sám, zařídil.