Ranyt: Proměna

Část LVIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Co jsi udělal s mými muži?" zeptal se do ticha Cynar. Šermíř chvilku nedopovídal překvapený sebejistotou, jakou se kluk před ním právě postavil do role vůdce svých mužů. „Neboj, jen spí a asi ještě pár dní spát budou, pak ale budou v pořádku," odpověděl mu. Protivník jen pokýval hlavou, než se na něj zase podíval, tentokrát spíše žalostně.

„Víš, Ranyte," spustil najednou, „možná, že chápu lépe než kdokoli jiný, jak ti je, ačkoli oba sloužíme naprosto rozdílné moci a rozdílně se i chováme."

„Co tě přivádí k názoru, že znáš mé pocity?"

„Je to na tobě vidět, o někoho důležitého jsi přišel a možná ne jednou. Také vím, jaké to je nemít žádné citové vazby ke svému okolí." Ještě dlouhou dobu spolu rozmlouvali. A i když je možné, že si to ani jeden z nich neuvědomil, během tohoto rozhovoru na sebe prozradili víc, než by jim bylo milé. Bolestné pro oba bylo zjištění, že jsou jedinými, koho na tomto světě mají. Elfovi to dávalo dokonalý smysl, nikdo se o něj nezajímal víc než ten, kdo ho měl zabít. Ale nechtěl se nechat zavraždit kousek od cíle.

Na druhou stranu netušil, co má nyní dělat. Našel svého prvního přítele, o němž by se něco takového dalo říci, ale ten měl bohužel za úkol jej zabít. O Cynarovi platilo totéž. Několik dalších hodin seděli na cimbuří stejné strážní věže, na niž je elf dovedl už v noci. Celou tu dobu vedli rozhovor o nejrůznějších tématech. Nečekali až takovou shodu názorů na spousty věcí, v něčem se jejich postoje zase rozbíhaly, to ale bylo pochopitelné. Stále však zbývala otázka, co teď, protože kněz se nemohl vrátit domů s prázdnou. Bylo jen jedno řešení. Museli se sejít a změřit své síly znovu. Termín nestanovili, místo toho uzavřeli dohodu. Chlapec je teď nechá jít a počká tu několik dní, dokud se jeho muži neproberou z kómatu, pak se zase vydá na lov.

Zdálo se to být nejrozumnější řešení. Přátelsky se rozloučili. Ranyt ihned došel pro svou společnici, obeznámil ji se situací a ihned připravili vše k odjezdu. Panter a hnědák byli z příchodu svých pánů nadšeni. Elf musel kočku podrbat za uchem, aby ji vůbec ukonejšil, teprve pak přestala poskakovat jako smyslů zbavená.

Jejich cesta nyní vedla zpět do Arfarie, aby zjistili, co je Astgrinin. Nehodlali však prozradit, kdo jsou, neboť pokud po nich šel sám vyslanec krále, jistě byli hledáni po celé zemi. Ztěžovalo jim to úkol, stále se však dal splnit. S vidinou dokonané pomsty hnal Ranyt zvíře největší možnou rychlostí, jakou bylo schopno delší dobu vydržet.

Po dlouhé době se cítil opět v klidu. Věděl, kdo je jeho bezprostřední nepřítel, ačkoli to byl spíš přítel. Nevědomky stiskl amulet ukradený vůdci skřetů na příkaz svého boha. Čím více nad tím přemýšlel, docházel k názoru, že vlastně ani nemůže být řízen, že má stále svobodnou vůli, neboť o sílu si říká jen tehdy, když ji nutně potřebuje.

Potřeboval sám sebe takto uklidnit, jelikož se poslední dobou, když právě nebyl pod vlivem tajemné síly, začínal propadat do stále častějších záchvatů smutku a méněcennosti. Ani Daniře nemohl o svých problémech povědět, jelikož si vůbec nebyl jistý její reakcí. Mohla se zachovat jakkoli. Až teď mu docházelo, jak cizí si vlastně jsou, navzdory té dlouhé společné cestě. Mohl jí věřit v boji, to však bylo jediné, co o ní věděl jistě.

Prudce zamrkal a zatřepal hlavou, aby se zbavil podobných chmurných myšlenek. Před nimi se nyní opět rozprostírala nekonečná bílá krajina. Díval se okolo sebe a užíval si ten úžasný pohled. Až teď dokázal ocenit krásu tohoto místa. Nikdy nekončící bílý sníh odrážel sluneční světlo a vytvářel tak krásně nasvícené panorama okolí. Vzpomínal i na tajemné město v zemském kráteru s obří věží uprostřed. Zřejmě už nikdy nebude mít šanci zjistit, kdo byli jeho původní obyvatelé, v jeho vzpomínkách se však zapsalo jako monumentální komplex staveb nevídaných rozměrů. Slíbil si, že se na tato místa musí ještě alespoň jednou podívat.