Unášeni větrem

Maleken Caroline Kidham

(Ahojky nestihla jsem korekturu. Omlouvám se že to sem dávám takhle pozdě. Tako komentujte a vote moc potěší. )

Vypravěč

 Anika byla přeřazena do šesté divize. Měsíce ubíhaly a začalo přibývat podivných zmizení. Snažila se tomu přijít na kloub, ale nezískala moc informací. Plus musela stihnout dalších milión věcí, jakožto vice-kapitánka teď už šesté divize. Snažila se stíhat Byakuyovy myšlenkové pochody, ale někdy to na ní bylo prostě moc. Jak dokáže myslet na tolik věcí najednou? pomyslela si Anika. Celkem časté byly i jejich rozepře. Většinou sice kvůli naprostejm pitomostem, ale nikdy to nebylo v přítomnosti podřízených. To by bylo celkem trapný.  Jinak se docela sblížili. Trávili spolu hodně času a doháněli mnoho ztracených společných chvil (nemyšlen dvojsmyslně). Pomalu se z nich stávalo něco víc, než jen přátelé. Několikrát potkali i Ginreie. Sice už dávno nebyl shinigami, ale i tak se v jeho společnosti necítila zrovna příjemně. Byakuya to věděl a tak jí moc často nenutil do setkání s jejím bývalým nadřízeným. Ale když ho naštvala... . No asi si to dokážete dost živě představit.

 Anika

 Zase mam noční. Já toho Byakuyu asi roztrhnu! Mam to za trest? Vždyť v posledních pěti hodinách jsem nic neprovedla, až na to že jsem Byakimu hodila hlášení na hlavu. Prej pravopisný chyby, Já mu dám přepisovat! běsnila Anika v jedenáct večer. Psala hlášení pro Vrchního kapitána a snažila se být stručná. To nebyl problém, protože za poslední dobu se jí nepodařilo vypátrat moc nových informací. Zmizení se sice stupňovala, ale mezi unesenými nebyl žádná spojitost. Úroveň reiatsu, věk, člověk nebo shinigami, prostě nic nesedělo. Když Anika dopsala  hlášení, odložila ho na stranu a položila si hlavu na stolní desku a začala přemýšlet. 

 Zmizení. Nikdy se nic neshoduje. Ani jedna mizerná podobnost a ke všemu se nikdy nenašla těla, nebo něco. Jen stopy a někdy kus oblečení. Jako by se ti unesení doslova vypařili. A to doslova. Ale co když právě to, že se nic neshoduje je to jediné, co je u všech stejné. Co když... Anice už se zavíraly oči. Stila se podívat na hodiny. Bylo něco málo po půlnoci.

 "Tak služba už mi skončila. Jde se domů," zamručela ospale, ale už neměla energii na to se zvednout. Stačila minuta a už spala jako mimino. A tak jí Byakuya ráno našel.

Byakuya

  "Aniko, vstávat," zašeptal jí do ucha. Bylo  to naprosto k ničemu. Spala jako dřevo. Kdo by nespal v pět ráno. Zamračil se, ale to hned vystřídal rošťácký úsměv (jasně "úsměv v Byakiho podání :D ). Mírně jí dloubl do žeber. To už jí probudilo.Mírně nadskočila a překvapeně se na něj podívala. Poté svůj pohled obrátila k hodinám.

 "No to snad neni možný," zamumlala ospale a hlava jí znovu klesla na stůl.

 "To si po ránu vždycky taková?" zeptal se Byakuya, když viděl že už zase usíná. Bohové proč? Proč musí být zrovna vicekapitánka? A ke všemu moje! prolétlo mu hlavou.

  "Namikaze okamžitě vstávat!" zvýšil hlas. Anika vystřelila takovou rychlostí, že se málem přerazila o židli. 

 Když se uklidnila podívala se na Byakiho vražedným pohledem: "Přísahám že tě roztrhám! Takhle mě budit! Uvědom si, že jsem spala asi pět hodin a včera jsem tu byla od šesti od rána a... ." Anika na něj naštvaně vyjela, ale najednou je přerušil zvuk výbuchu. Oba se na sebe podívali a hádky jako by se nestala. Popadli své zampaktou a běželi na místo, odkud se zvuk ozval.

 Neskutečnou rychlostí se dostali na nádvoří, kde panoval zmatek. Všude kolem kouř a trosky. Lidé pobíhali kolem a nikdo netušil, co se tu vlastně stalo. Anika se podívala na Byakuyu a ten se zhluboka nadechl: "Všechny důstojníky prosím, aby vyklidil prostor. Prozatím je tato oblast uzavřena," řekl autoritativním hlasem, který se nikdo neodvážil neuposlechnout.