Zvrácený osud

Zamilovaný oxymorón

    Přemístila jsem se za Benem do obývacího pokoje. Hned jak jsem otevřela dveře, byla na něm znát změna. Z původně zničeného a naštvaného kluka přede mnou seděl Benjamin, kterého jsem moc dobře znala. Jeho blonďatá hříva měla svůj klasický tvar, jakoby se před pár minutami věnoval vášnivému sexu a ne rozepři s Adrianem. Při pohledu na jeho hřmivou nevinnost jsem nedokázala zabránit úsměvu.
„Dostala jsi povolení, sestřičko?" řekl líně Ben.
„Nemusím se ho ptát." Odpověděla jsem klidně.
„Myslím si, že musíš, ale tohle tu teď řešit nechci." Chtěla jsem začít něco namítat, ale bylo to marné, jelikož pokračoval. „Ptej se. Řeknu ti vše, co chceš vědět, jelikož já nemám co skrývat."
Naráží na Adrianovo odmítavý postoj, kterým mi dával jasně najevo, že mi nic nepoví?
„Co se tady dělo po mé nehodě?" zněla má otázka.
Ben si vzdychl, byl to smířlivý vzdych, který značil jeho vzpomínaní na onu dobu.
„No..." začal rozpačitě. „My dva jsme úplně nevycházeli, ale když jsem se dozvěděl, co se ti stalo, došlo mi, že to co dělám, není správné."
„Jak to myslíš?" ptala jsem zmateně.
„Říkal jsem ti to mnohokrát. Sam byla vždycky ráda obklopena hodně kluky a Adrian? Ten zase holkami. To mi nevymluvíš..."
„Ani nechci." Skočila jsem mu do řeči.
„Nepřerušuj mě. No tím pádem mi nepřišlo tak nereálné, aby její dítě bylo jeho, i přesto jsem vzal otcovství na sebe, jelikož jsem tě nechtěl vidět trpět za Adrianovo chyby."
„To dítě není Adrianovo." Procedila jsem skrz zuby.
Benjamin na mě vrhl ublížený pohled. „To máš pravdu. Bylo, jelikož Samanta je mrtvá."
Bleskla jsem po něm pohledem. „To dítě nikdy nebylo jeho, Bene. Raději mi řekni jak to bylo dál." Pobídla jsem ho.
„Po té nehodě jsem se s Sam rozhádal. Nedokázal jsem, ale rodičům říct, že to dítě není moje. Cítil jsem za ní zodpovědnost. Takže jsem mlčel, do té doby než se tady objevil Adrian."
Krev mi tepala a já cítila napětí, které ve mně roste. „A dál?"
„Odchytil jsem ho u tebe a konfrontoval ho."
Hněv ve mně začínal akumulovat. „Co, že jsi?" řekla jsem příkře.
„Řekl jsem mu, že vím, co udělal a že není chlap, když se k tomu neumí postavit. On to dlouho nechápal, ani ho nenapadlo, že by to dítě mohlo být jeho, tak jsem šel přímo. Samozřejmě, že to popřel, ale já vím, že něco skrývá. Měl jsem jasno. Navrhl jsem testy otcovství, které lze dělat ještě před narozením. Byl jsem překvapen, když je neodmítl, ale problém nastal u Sam, která zásadně nechtěla. Po dlouhém přemlouvání svolila, ale že musíme jít k jejímu soukromému lékaři, kterého platil můj otec. Testy se nepodařily a lékař řekl, že si musíme počkat na šestý měsíc těhotenství." Umlkl Ben.
„Nenech mě, abych tě furt pobízela, ať mluvíš a už mi to konečně dopověz." Požádala jsem ho zděšeně, ale zároveň zvědavě.
„Víš, sestřičko, já miluju ten pohled, když mě posloucháš, připomíná mi to jisté věci." Usmál se něžným chlapeckým smíchem. Byl trošku jako oxymóron (slova, která se vzájemně vylučují), jelikož chvíli vypadal jako hromádka neštěstí a za chvíli byl opět ve své žhavé provokativní kůži.
Hodila jsem po něm znuděný výraz alá „Nech toho" a on opět mluvil. „Když jsme se dozvěděli o těhotenství, tvrdila, že je ve třetím měsíci. Tudíž musela by teď být už v pátém a to by bylo vidět, jenže problém je přesně v tom. Stále byla perfektně štíhlá. Začal jsem se jí na to ptát, dorážel jsem ze strachu o dítě. I rodiče začali být podezřívavý. Začalo se to řešit, až když ses probudil ty. Všechna pozornost byla tvoje a to Sam nedokázala unést. Trpěla závratěmi, bolestmi a celkově byla slabá. Odvezl jsem ji na kliniku k jejímu lékaři, ale tam podepsala reverz..." zhluboka se nadechl a jeho hlas se začal třást... „pak mi volala policie, že našli ženu, kterou potřebují identifikovat. Viděl jsem ji v márnici, ležela jako kus masa na kovovém stole. Byla bílá jako křída..." Benovi se zlomil hlas.
Něco ve mně mu chtělo pomoci. Tak jsem vstala a objala ho. Hlavu měl opřenou o má prsa a potichu vzlykal. Jeho svalnatá záda se ohýbala a svírala v křeči pokaždé, když vtahoval ostře vzduch do plic. Hladila jsem ho ve vlasech a vstřebávala všechen jeho smutek. Bylo mi z toho na nic. Ležel tu v hysterickém ublíženém pláči a já ztrácela pevnou půdu pod nohama.
„Já už ji nechci znovu vidět. Nechci o tom už slyšet..." šeptal zoufale. „Prosím, už ne..."
Zvedla jsem mu tvář a zadívala se mu do očí. „Jestli chceš, můžu to vyřídit tvým jménem." Nabídla jsem mu. Ben se na mě zadíval udiveně. „To by si pro mě udělala?" ptal se nevěřícně.
„Ráda, ti pomůžu." Věnovala jsem mu úsměv.
„Stačí komunikovat s policií, o zbytek se postará její rodina."
„Dobře, tak až budou volat, předáš mi je."
Dlouho jsme tam spolu jen seděli a já ho kolíbala v náručí. Nikdy mě nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. Ať byla jakákoli, umřít neměla. Když jsem s ní mluvila, nebyla sice vzor štěstí a rozumovosti, ale nevěřím, že by se chtěla zabít. Vždyť byla hrdá. V tomhle bude víc. Z mé úvahy mě vytrhlo zvonění Benova mobilu. Ben mi beze slova mobil podal. Vzala jsem mobil a váhavě se představila. Vysvětlila jsem, že jsem Benjaminův zástupce a vše budu řešit jeho jménem. Policie mě pozvala na výslech, ale Ben musí stejně se mnou díky mé absenci v minulých událostech. Benjamin nebyl ani trochu nadšený, ale slíbila jsem, že mu budu oporou. Na výslech jdeme zítra.
„Nechceš si odpočinout?" zeptala jsem se.
„Půjdu si zaběhat." Odpověděl.
Už byl klidnější, tak jsem se s ním rozloučila a šla do svého pokoje. Byla jsem zamyšlená a cestou narazila na Adriana. Doslova.