Zvrácený osud

Rychle a zběsile

Má milovaná Maličká,
jsem tu už druhým týdnem a mám neblahý pocit z toho, že jsem Tě tam zanechal. Doufám, že s Benem vycházíš dle svých představ. Taky věřím, že pokud už se mu Sam pochlubila, tak že mu jsi oporou, bude z něj chtít vytřískat duši. Prozatím je zde klid a s největší pravděpodobností se za měsíc vrátím. Neměj strach, po zkušenosti s Alecem, zůstávají piloti pilotami. Vaří tu mizerně a těším se, až si spolu zase uděláme oheň, ať už jako staří přátelé anebo víc. Přežívám tu s nadějí a v myšlenkách mám Tebe. Vzpomínám na tu naši poslední noc... Stále cítím Tvou vůni, dotek našich těl, hebkost tvých vlasů a zvuk Tvého smíchu. Doslova se v Tobě už ztrácím, tak moc po tobě toužím. Hned jak to bude možné, se vrátím a vyřešíme všechno, Maličká. Když budeš Ty silná, já budu také.

Miluju Tě, Tvůj Adrian

Miluju Tě, Tvůj Adrian, Miluju Tě, Tvůj Adrian, Miluju Tě, Tvůj Adrian...dopis od Adriana jsem si přečetla snad tisíckrát a poslední čtyři slovo milionkrát. Od nečekaného příjezdů rodičů uplynuly už tři týdny a do Adrianova příjezdu zbývaly tři týdny, jelikož dopis sem, cestuje týden. Doma se stále nic nezměnilo. Všichni si myslí, že dítě je Benovo a Samanta už dokonce začala zvažovat i tuto verzi příběhu. Ben se opět začíná stávat nepříjemným a agresivním. Poslední rozhovor s ním, stál za to.
„Uvědomuješ si, že jednou řekla, že je Adriana a že není možné, aby bylo tvoje? A teď najednou může být tvé?" hulákala jsem na Bena.
„Copak tobě by se líbilo, aby bylo Adriana? Jsi padlá na hlavu?" oplácel Ben.
„Nenapadlo tě, že by mohlo být ještě někoho třetího?" upozornila jsem ho.
„Třetího? Chceš naznačit, že matka mého budoucího dítěte je nějaká kurva?" zdrsnil tón hlasu Ben.
„Tvého budoucího dítěte." Paradovala jsem ho. „To ty jsi mi řekl, že spí s kdekým!"
„Jo, párkrát jí to ujelo, ale sama víš, že to není něco, za co by se lidem neměla dávat druhá šance." Usmál se blahem, jak mi to dává sežrat. „Chceš nás srovnávat?"zeptala jsem se ostře. „Už jednou jsem ti řekla, že mezi mnou a jí je rozdíl. Já nebudu mít dítě s bůh ví kým!"
„Ty dě..." nestačil dopovědět Ben, jelikož nás narušila mamka. Co nejrychleji jsem se ztratila z místnosti.

Poslední dobou musím být furt mimo domov, jelikož je tam věčně jak Ben, tak Sam a ani jeden mi zrovna život nerozjasňuje. Volný čas trávím na trati. Já vím, zní to divně, ale myslím závodní trať, kde jezdí Lukáš, což je Amandy přítel. Luky mi někdy půjčí jeho auto a já vyjedu na dráhu. Vždycky jsem byla zručná řidička a Luky tvrdí, že bych klidně mohla začít závodit. Upřímně? Docela to zvažuju, ale už slyším mamku, jak mi to rozmlouvá. Kupodivu i Amanda s tím souhlasí. Tak proč to nezkusit.
Z tréninku na závody aut jsem přišla poměrně brzo a to už v osm hodin. Domu chodím jen spát, nic víc mě tu nezajímá. Lehla jsem si na postel s tím, že zkontroluji všechny možné aplikace, než půjdu do sprchy. Na facebooku mě zaujal jeden dost pochybný článek s titulkem ČEŠTÍ VOJÁCI V SÝRII: PO ÚTOKU ISLAMISTŮ NÁS ZBYLO PĚT. Článek jsem rozklikla a četla. Psali o nečekaném útoku na českou základnu, kde zabili kompletní sestavu českých vojáků. V závěrečných titulkách, ale psali, že je možné, že někteří vojáci byli zrovna na misi a zachránili se, ale pravděpodobnost je celkem mizivá. Článek jsem četla stále dokola a slzy mi tekly proudem. V kontaktech jsem si našla číslo na Adrianovi rodiče a zavolala jim. Úmorný zvuk spojování mi drásal nervy a stal se jedinou odezvou, které jsem se od mobilu dočkala. Vstala jsem a vzala klíčky od auta. Vyběhla jsem z domu hlava nehlava a vyjela na silnici. Bylo mi úplně jedno, že překračuju povolenou rychlost, já jen chtěla znát pravdu. U Adrianovo rodičů jsem byla za rekordních pět minut. Zazvonila jsem a nedočkavě přišlapávala na prahu.
Otevřeli se dveře a tam stála Adrianova mladší sestra Diana. „Ahoj." Pozdravila mě váhavě.
„Ahoj, máš doma rodiče?" zeptala jsem se.
„Ne, jsou na koncertě. Proč?" usmála se na mě upřímně. Bylo jí šestnáct.
Zkoumala jsem její tvář, nevypadala smutně, ale nervózně. To mi dalo naději, že se Adrianovi nic nestalo, anebo nic neví. Rozhodně jsem jí nechtěla zbytečně strašit.
„Nemáš nějaké nové zprávy o Adrianovi?" dala jsem dohromady zaobaleně otázku, která mě trápila.
„O Adrianovi? Ne. Měl by být normálně na základně, ale mají nějaké super secret cvičení a my ho nesmíme kontaktovat, to nevíš?" tentokrát se tvářila zmateně.
Bože on doma neřekl, že jede na misi do Sýrie. V očích Diany se bleskl strach. Musela jsem rychle něco udělat. „Jo jasně, to vím, jen mi to vypadlo. Tak díky a ahoj." Začala jsem couvat k autu.
„Vážně jsi chtěla jen tohle?" křičela na mě Diana.
Jenom jsem zakývala a doběhla k autu. Když jsem, ale nasedla uvědomila jsem si, že jsem na něco zapomněla. Vrátila jsem se ke dveřím a zaťukala. Diana mi otevřela okamžitě. „Mě to bylo jasný, tak mluv." Řekla vážně.
„Dej mi prosím číslo na jeho základnu, je to nutné." Požádala jsem ji.
„Ty jsi těhotná?" vychrlila na mě Diana.
„Ne, proboha." Vykulila jsem na ni oči.
Dianě se vysloveně ulevilo a řekla mi, že mi číslo pošle na mobil. Během cesty zpátky do auta mi číslo přišlo a já ho vytočila. Z mobilu se ozvalo: Dobrý den, 22. Základna letectva Náměšť nad Oslavou, jak Vám mohu pomoci?
Chvíli jsem váhala, jak se představit. Přece jen jsem nevěděla, zda to nefunguje jako u lékaře a můžou dávat informace cizím lidem. Nechtěla jsem riskovat, tak jsem odpověděla: Dobrý den, tady Diana Steelová, chtěla bych se zeptat na svého bratra Adriana Steela. Je na misi v Sýrii.
Ano, je v Sýrii, ale omluvám se, bližší informace vám nemohu dát.
Je naživu?
Jediné, co vám řeknu, že nebyl zasažen útokem, ale je nezvěstný. Zavolejte si tak do tří dnů.

Mobil mi vypadl z ruky. Nebyl zasažen útokem, ale je nezvěstný. Nezvěstný. Hlavu jsem položila na volant. Bylo mi zle. Poslední dobou toho víc napláču, než nasměju.  Měla jsem zlost, proč už ho nenašli a kde vůbec je? Vůbec nerozumím tomu, jak to ve vojsku chodí, ale tohle se mi ani trošku nelíbilo. Cítila jsem nechutnou prázdnotu, co mi kalila mysl i srdce. Dneska večer jsou závody a já chci jet. Autem jsem dojela až k aréně odkud se ozýval skřípot gum pod nátlakem rychlé jízdy. Ten zvuk mi ježil chlupy po celém těle, ale já chtěla cítit ten motor, tu sílu auta.
„Ahoj Luky." Přišla jsem k příteli Amandy. Tahle aréna mu patřila a já věděla, že mě nechá jezdit, když budu chtít. „Ahoj, co tu děláš?" zeptal se zmatený mým nateklým obličejem od pláče. „Chci závodit." Zachmuřeně se na mě koukal. „Nemáš vyřízené papíry a ani auto." Řekl vážně a odmlčel se, „navíc jsi rozrušená." Dodal.
„Půjči mi auto, Luky."
„V žádném případě tě s nimi nepustím na dráhu."
„Prosím..."
Dlouho si mě prohlížel, pak koukal na dráhu, kde už kluci dojížděli jedno ze zahřívacích kol.
„Tři kola. Víc nic."
Spokojeně jsem se usmála. Předal mi klíče a já šla k jeho garáži. Cítila jsem zvláštní utlumení. Všechno to bylo, tak známé, ale přitom jsem ani nevnímala, že startuju auto a plynule jedu na start, kde už vyčkávali další závodníci. Přišel Luky a začal říkat pravidla. „Pánové a dámo, první závod sprint, takže tři kola. Pak pauza a výměna kol. Upozorňuji, že nesmíte vyměnit kolo dřív něž po sprintu,jinak jste vyloučení, takže to nepřepalte, jasný?" významný pohled věnoval každému jezdci, ale mě zvlášť výrazný. Samolibě jsem mu věnovala úsměv a nasedla. Motor byl krásně přesný a vrněl pod mým dotekem, pořádně jsem si hrála s motorem a ten řval a ukazoval svou sílu. Před nás si stoupla dívka s šátkem a po chvíli ho odhodila a my vyjeli. Plyn jsem držela na podlaze a jela neuvěřitelnou rychlostí. Nevnímala jsem nic jiného než trať. V zatáčkách jsem plyn neubírala a nechávala se unést. Uspokojoval mě pocit, že vedu. Zvuk pištících kol byl tak hlasitý, až jsem neslyšela vlastní myšlenky. První kolo bylo hladké, zařadila jsem vyšší rychlost a vzdálila se svým soupeřům ještě víc. Třetí kolo. Jela jsem smrtící rychlostí, když náhle mé auto vyjelo z dráhy. Reagovala jsem rychle a sešlápla brzdu, ale nestačilo to a já naletěla do zatáčky blížící se přím kolmo na zeď. Křečovitě jsem chytla volant a donutila auto natočit kola, ale marně. Náraz byl ohlušující a bolestivý. Hlavou jsem narazila přímo do okýnka a ztrácela vědomí. Přes polozavřené oči jsem zahlédla jasné světlo . Oheň. Kolem bylo moc hluku, tak moc, až začal splývat v jeden a zanedlouho mě obklopilo ticho a klid. Ticho a klid si mě houpalo a já se jim oddávala. Nakonec jsem se v tichu a klidu ztratila úplně.