1.

902 61 9
                                    



Ignis pomalu otevřela bolavé oči a rozhlédla se kolem sebe. Byla v místnosti, kterou v životě neviděla. Ležela na posteli z pevného smrkového dřeva, pod hlavou polštář. Samotná místnost byla skromně zařízená-postel, židle a stůl.

Ignis měla zvláštní pocit, že tu není sama. Slyšela zapraskání krbu a cítila vůni čerstvě upečeného chleba. Hrdlo jí pálilo z nedostatku vody a žaludek stravoval sám sebe. Pokusila se zvednout, ale marně. Bolest v zádech jí to nedovolila. Ve snaze ukrátit si dlouhou chvíli se dívala z okna.

Drozdí páreček si stavěl hnízdo, veverka si spokojeně pochutnávala na oříšku a dál na louce se jí naskytl pohled na laň s kolouškem...

Byla vycvičena, aby si všimla každého nebezpečí, a proto jejímu sluchu neunikly slabé kroky. Pohlédla ke dveřím těsně předtím, než se otevřely.

Dovnitř vešel pohledný mladík se safírově modrýma očima a nervózním úsměvem na rtech. V ruce držel džbán s vodou a řekl:

 V ruce držel džbán s vodou a řekl:

Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.

„Už je ti líp?"

Ignis mu chtěla odpovědět, ale z jejích úst se nevydrala ani hláska. Místo toho jen lehce přikývla. Mladík k ní rychle přiskočil a dal jí napít vody. Když se narovnal, zjistila, že je velmi vysoký a delší blonďaté vlasy mu padaly do tváře.

„Jak se jmenuješ?" Chtěla se zeptat Ignis, ale hlas jí zase zradil.

On jako by jí četl myšlenky, řekl: „Jsem Robert." Starostlivě se na ní podíval: „Ještě se prospi."

A odešel z místnosti.

Ignis neměla sílu odporovat, tak si položila hlavu na polštář a znovu usnula.

Znovu se probudila až o několik hodin později. První věcí, které si všimla, byla sladká vůně čerstvě upečeného a ještě kouřícího chlebu ležícího na stole. U stolu sedět Robert.

Ještě si nevšiml, že už je vzhůru.

„Jsem Ignis. Promiň, že jsem předtím nic neříkala, ale selhaly mi hlasivky."

„Rád tě poznávám. To je v pohodě."

„Jak jsem se sem vlastně dostala?"

„Zapletla ses mi do sítě a bylas v bezvědomí. Vidět jsem, že jsi naživu, tak jsem tě přinesl sem, abych ti ošetřil rány." Jeho hlas byl hluboký baryton, znějící jako bouřka. „A mimochodem vím, že jsi elfka. Je za tebe odměna 1000 zlatých. Ale neboj, králi tě nevydám. Zakhar zabil oba mé rodiče, takže mám alespoň malou pomstu. Zatím. Jinak cos provedla?"

„Díky. Vážně, děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal. Jediné co ti můžu říct k tomu, proč se to vše stalo, je, že jsem udělala pár, no dobře trochu víc, věcí, které se Zakharovi příliš nelíbili. To víš, elfka v královském městě."

„Aha... no dobře chápu to. Nemáš hlad?"

Robert ani nečekal na její souhlas a podal jí krajíc s máslem.

Při jídle se Ignis konečně rozpovídala. Začala mluvit o svém rodném městě, Ringërilu. A Robert se dozvěděl alespoň něco málo o jejím životě. Ke konci dne už se bavili jako by se znali celý život.

Druhého dne z rána šli k vodopádům, kde se měli rozloučit. Ani jednomu se nechtělo.

„Doufám, že tě ještě někdy uvidím. Když budeš poblíž, stav se. Kdykoliv. Nemám v plánu nikam jít." řekl jí Robert na rozloučenou.

„Kdyby sis to náhodou rozmyslel a byl poblíž lesů Seregon, najdi nějakého elfa a ukaž mu tento prsten. Dovede tě ke mně." Ignis mu vtiskla do dlaně drobný prstýnek s rubínem, políbila ho na tvář a rozběhla se pryč.

Cestou ještě zavolala: „Ještě se uvidíme." A byla pryč.

*

Někde u vodopádu Dračích slz byl schovaný tajný vchod do vězení, kde věznili tři elfky, které musela zachránit. Došla k místu pod vodopády a rozhlédla se. „Kde to je? A jak se tam mám dostat. Všude je jen voda." přemýšlela nešťastně poté, co přes hodinu hledala vchod.

„Co když je to pod vodou. Kdybych se potopila tady pod hladinou, možná něco uvidím."

Plná naděje vlezla do vody a začala hledat vchod. Prohledala celé dno, ale nikde nic. Voda byla chladná, a proto se brzy třásla zimou. Vylezla ven a znovu se oblékla.

„Co budu dělat? Bez nich se vrátit nemůžu."

Vše vypadalo beznadějně, když tu se stalo něco zvláštního.

Uslyšela bzučení a něco těsně vedle ní prolétlo vzduchem a praštilo do stromu vedle ní. Podívala se, odkud ta věc přilétla a spatřila čaroděje. Měla velké štěstí, že uhnula a kouzlo jí nezasáhlo. Jak čekala, kolem ní se shromáždili vojáci.

„Už zase? To snad ne." pomyslela si.

Vojáci se přibližovali. Jednoho z nich poznala. Byl to ten, který vrazil do dveří ve věži a tím je otevřel. Usmála se na něho a on znervózněl. Věděl, co dokáže. A nehodlal to riskovat. Otočil se a běžel pryč. Jeho společníci za ním volali nadávky a proklínali ho. Ani si nevšimli, že jim Ignis proklouzla.

Věděla, že za ní vojáci poběží, ale také věděla, že lidští kouzelníci nejsou příliš dobří. Takže kouzelník za ní nepoběží. Kouzlo, které použil, mu sebralo spousty energie. Ignis znala přes deset jiných kouzel se stejným účinkem, které by ji vůbec nevysílili, ale nechala si to pro sebe. Prozatím.

Vojáci už zjistili, že tam není a běželi za ní. Ona na sobě měla pouze vlněnou halenu, lněné kalhoty a pouzdro na dýky, které už zase byly na svém místě. Samozřejmě měla svoji kápi a luk přes rameno. Zato vojáci za ní běželi v plné zbroji. Slunce pálilo a brzy se začali značně potit. Ignis věděla, že proti jejich hrudní zbroji jsou její šípy k ničemu a tak jim pouze ubírala síly a brala si je sama.

Honili se po lese až do večera, kdy už nebylo vidět kořeny. Všichni neustále klopýtali a Ignis to využila. Protože měla velký náskok, vylezla na jeden strom a počkala, než proběhli kolem. Vojáci si ani nevšimli, že už tam není. Vyčkala ještě chvilku a slezla dolů.

Potichu se plížila kolem čaroděje. Zbýval už jenom kousek, aby jim utekla. Najednou zaslechla kroky. Ani se nemusela otáčet, věděla, kdo to je. Zrychlila, aby jí nedostihli, ale neuvědomila si, že ji vojáci znovu obklíčili. Nebylo úniku.


Zrození fénixeWhere stories live. Discover now