In love with a speedster [CZ]

Home

     Už jsou to 3 týdny od našeho návratu domů. Vše se pomalu začíná vracet do normálu. Chodím do školy, rodiče zase do práce. Pořád mě tíží vzpomínky. Nenáviděla jsem za to, že jsem mu ublížila a že už nebudu mít nikdy šanci se omluvit.

     Sokovia? Vzpomínky na celý život, pomyslela jsem si. Myslím, že už na žádnou dovolenou nepojedeme.

     Seděla jsem ve školní lavici a koukala z okna. Přemýšlela jsem o Pietrovi. Zajímalo by mě, jak se má. Chtěla bych ho obejmout. Chybí mi.

     „Alex?!" napomenula mě učitelka v hodině angličtiny.

     „Hm?" zvedla jsem hlavu a svůj pohled zamířila na ni.

     „Zase nedáváš pozor," vzdechla. Neodpověděla jsem, pouze pokrčila rameny. Ve škole to pro mě bylo utrpení. Za poslední 2 týdny jsem po*rala co jsem mohla. Nic se mi nedařilo. Nemohla jsem se soustředit. Myslela jsem pouze na to, co se stalo.

     Konečně, pomyslela jsem si, když skončila poslední hodina. Rychlým krokem jsem se vydala domů. Cesta trvala déle než obvykle. Zdálo se mi, že mě někdo sleduje. Doma nikdo nebyl. Zamířila jsem do svého pokoje a lehla si na postel. Dlouho jsem pořádně nespala. Už se zdálo, že si pospím, ale vyrušil mě zvonek.

     „Dobrý den, nemáte záj..." než to ten otravný chlap stačil doříct, zabouchla jsem dveře.

     Nesnáším tyhle lidi ,pomyslela jsem si otráveně. Tajně jsem doufala, že je otevřu a bude tam Pietro, Wanda nebo Tony. Bohužel. Vrátila jsem se zpět do pokoje a snažila se usnout. Asi po 10 minutách se zvonek ozval znova.

     „Ne nemáme zájem!" vykřikla jsem při otevírání dveří, ale zarazila jsem se.

     „Wando?" vydechla jsem, když jsem přede dveřmi spatřila tu otravnou brunetu.

     „Alex," šeptla a skočila mi do náruče.

     „Co se stalo?" ptala jsem se vystrašeně, když jsem ji usadila na pohovku.

     „Pietro je na to špatně," začala. Chvíli se odmlčela, pak se nadechla a pokračovala: „na poslední misi ho ošklivě postřelili."

     „Jak moc ošklivě?" začala jsem panikařit.

     „Navíc tvůj odchod vnímá podobně jako ztrátu rodičů," přerušila mě.

     „Takže za to můžu já," vydechla jsem a do očí se mi hnaly slzy. Vyběhla jsem nahoru do pokoje.

     „Co to děláš?" ozývala se Wanda stále sedící na pohovce. Rychle jsem si sbalila všechny potřebné věci a seběhla zpět dolů. V kuchyni jsem ještě napsala stručný vzkaz rodičům.

     „Vezmi mě za ním!" poručila jsem.