Contempress [ Chris Motionless ] SHORT STORY

I.

Písnička: Evanescence - My Immortal

Bylo mi tehdy patnáct let. Nová na škole neznající okolní lidi, ale i tak po pár dnech strávených tam jsem si mohla povšimnout člověka, který upoutal mojí pozornost, který upoutal pozornost všech. Černé delší vlasy s blonďatými melíry, světle hnědé oči, ostře řezané rysy a vražedný výraz. Zahalen do tmavých barev se procházel chodbami školy a každý mu ustupoval z cesty. Líbilo se mi, že z něho měl každý respekt, líbil se mi on.

Pokaždé, co jsem se na něho podívala se podíval on na mě. Jako, kdyby vycítil můj pohled. Jako, kdyby bylo pro něho nezvyklé, že se na něho lidé dívají déle než 5 sekund. Fascinoval mě a já toužila potom poznat ho lépe než ostatní. Vědět věci, které nikdo kromě něho neví. Být jediná. Být jeho.

Nevěděla jsem ani jak se jmenuje, kolik mu je, kde bydlí. Pouze jsem věděla, že jezdí do školy tou černou dodávkou, která stojí na konci parkoviště pod ohnutým stromem, který školáci pojmenovali jako strom "oběšenců", jak dětinské a zábavné, že zrovna někdo jako on si tohle parkovací místo zabral pro sebe.

Jenže jako, kdyby někdo vyslyšel moje prosby. Jednoho dne jsem přece jen zjistila jak se jmenuje. Christopher. A víte co? Sedělo to k němu. Kdykoliv jsem ho potkala - měla jsem chuť ho pozdravit. Něco mu říct, jenže na to jsem neměla dostatek odvahy. Pouze jsem na něho dívala a občas jsem ze sebe vydolovala i úsměv. Úsměv, který jsem mu zřejmě věnovala pouze já, když procházel chodbami.

Byl deštivý den a venku se ozývaly hromy a blesky. A já odcházela ze školy jako poslední. Procházela jsem prázdné chodby a párkrát se i otočila, když jsem něco zaslechla. Snažila jsem se jít co nejrychleji, abych byla co nejdříve doma a mohla ulehnout do své postele. Ale to by mi nesmělo něco přikrýt ústa nebo spíše někdo. Přitlačil mě ke svému tělu a zatáhl mě do neznámé učebny. Začala jsem sebou házet, ale snaha byla marná.

,,Ahoj Corinne." zašeptá mi něčí hlas do ucha a poté sundá svojí velkou dlaň z mých úst.

Prudce se otočím k dotyčnému a zády narazím do zdi za mnou. Hruď se mi samým zděšením a zároveň překvapením zvedala, když jsem spatřila člověka, co mě sem odtáhl. Co na mě promluvil, co znal moje jméno.

,,Chrisi." vykoktám ze sebe a on na mě nebezpečně přimhouří svoje hnědé oči a jemně nakloní hlavu doprava.

,,Věděl jsem, že jsi chytrá holka. Dokonce tak chytrá, že i zjistíš moje jméno. Dalo ti to hodně práce? Corinne." poví a lehce se na mě usměje a tím odhalí svoje bílé a rovné zuby.

Znepokojovalo mě jakým klidným hlasem na mě mluvil. Jaký příjemný a melodický hlas měl, což k jeho vizáži nesedělo. Nebyla jsem schopná odpovědět na takovou hloupou otázku. Nevěděla jsem jak, co mu mám říct? Že jsem slyšela někoho, jak na něho volá a z toho jsem si vydedukovala, že to je jeho jméno? Neměla jsem k tomu co říct a proto jsem pouze mlčela a sklopila svůj pohled na svoje ošoupané černé tenisky.

,,Neříkej mi, že neumíš mluvit Corinne." řekne a přistoupí ke mně o krok blíž.

Děsil mě. Děsilo mě, že za každou větou řekl moje jméno, který v jeho podání vyznělo, tak zvláštně. Říkal to tak jinak. Takhle mě ještě nikdo neoslovil, nikdo si tak moc nevychutnal moje jméno, než ho vyslovil jako on.

,,A jak jsi zjistil moje jméno, Chrisi? Zřejmě jsi taky chytrý chlapec." odpovím a zvednu k němu svůj pohled.

V jeho obličeji se mihlo několik emocí, ale to co tam zůstalo nejdéle bylo překvapení. Zřejmě nečekal takovou odpověď asi nebyl zvyklí, že je k němu někdo drzý, že se mu někdo vysmívá. Ačkoliv, tak jsem působit nechtěla. Zkrátka jsem mu chtěla oplatit jeho otázku.

,,Věděl jsem, že jsi jiná." poví a poté se zasměje. Jeho smích mě donutil mít husí kůži po celém těle, ale nebyla to ta nepříjemná husí kůže ba naopak. Jeho smích byl krásný. Vlastně on celý byl.

,,To jsi vydedukoval jak?" zeptám se a založím si ruce na prsou.

,,Jak?" zeptá se spíš sebe než mě.

,,Lidi kolem mě se na mě bojí i pohledět, baví se se mnou jen, když je to nezbytně nutné. Nesnaží se o mně cokoliv zjistit, ale ty jsi přesný opak moje malá Corinne." odpoví a ukáže na mě jedním prstem.

,,Ty se snažíš upoutat mojí pozornost. zjistit o mně mnoho informací, ale přitom by ses ode mě měla držet dál." dodá a jeho oči zkoumají každičký kousek mého těla.

,,Neměl by si od sebe každého odhánět Christophere. Možná působíš jako drsný kluk, kterého se má každý bát a měl by se ti vyhýbat obloukem, ale něco ve mně mi říká, že takový nejsi. A pokud přece jen, musíš k tomu mít nějaký důvod." povím a založím si ruce na prsou.

,,A ty jsi přesně ta, která to chce zjistit. Mám pravdu?" odpoví s otázkou v hlase a ušklíbne se na mě.

Pouze pokrčím rameny a mlčím. Zřejmě nebyl úplně tak skvělý nápad se tu s ním vybavovat. Už jen z důvodu, že jeho pohled byl jako, kdyby viděl do mě. Jako kdyby zkrátka čekal, co řeknu, co udělám. Proto jsem se k němu otočila zády a ruku položila na kliku a vyšla pryč z učebny.

Déšť stále neustupoval, když jsem vyšla z budovy školy spíše zesiloval. Rozhlídla jsem se po parkovišti ve snaze najít své rodiče, které by třeba mohlo napadnout pro mě dojet, když je takový slejvák. Bohužel to se nestalo a já byla nucena si přetáhnout přes hlavu kapuci a jít pěšky.

,,Odvezu tě." ozve se za mnou známý hlas a chytne mě za loket a otočí si mě k sobě.

,,Neříkal si náhodou, že bych se od tebe měla držet dál?" zeptám se a neskrývám přitom úsměv, který se mi objevil na tváři.

,,Mlč, než si to rozmyslím." odpoví a protočí přitom své hnědé oči a společně se vydáme k jeho autu.