Cosa Nostra [Mafiana #1] (CZ)

22. kapitola - Láska

„O víkendu jedu za starou známou do Anglie," zamrmlala jsem s večeří v puse na Hawkinse, kterou jsem si zrovna připravila. Opřela jsem se o linku a jedla dál.

„To mi to říkáš brzo, když odlétáš za čtyři dny," zamračil se Hawkins.

„Já na to tak nějak zapomněla..." snažila jsem se z toho vymlouvat.

„Jak můžeš zapomenout na něco jako je odlet do Anglie?!" vyjel po mně. Jak nečekané...

„Tak promiň, že toho mám poslední dobou nějak moc..." řekla jsem stoicky.

„Jo? A co máš tak důležitého na práci?!" zvedl se od stolu a šel ke mně jako šelma ke své kořisti. Narovnala jsem se a připravovala se na všechno.

„To tě nemusí zajímat," řekla jsem podrážděně.

„Jo? A proč by mě to nemělo zajímat?!" zeptal se a opřel si ruce o skříňky nade mnou. Byla jsem uvězněná, a tak jsem očima těkala, kudy bych mohla utéct.

„Protože to není tvoje věc," odsekla jsem.

„Víš co?" řekl a přitom si olízl rty. „Mám pro tebe dohodu," řekl po odmlce. „Nebudu vyzvídat, proč tam jedeš, když mě políbíš," řekl po odmlce a já v tu chvíli zapomněla, jak se dýchá.

„Hmm... No, víš... To nebude dobrý nápad... Co kdybychom na tento rozhovor zapomněli a jen bychom si z něj odnesli to, že jedu do Anglie a že tebe nezajímá proč," vykoktala jsem nervózně.

„Buď dohoda, nebo pravda," zavrněl mi potichu u ucha a mě se naježily chlupy.

„Vážně nechceš zvážit třetí návrh?" zeptala jsem se s nadějí.

„Ne," řekl stejnou intonací hlasu.

„Tak jo..." řekla jsem nakonec poraženecky po dlouhé chvíli.

„Co jo?" zeptal se a svraštil při tom obočí.

Zavřela jsem oči a po další nekonečné době jsem řekla: „Polib mě."

V mžiku se mi jeho hebké rty dravě přisály na ty mé a snažily se o to, abych spolupracovala. Můj zdravý rozum zase utekl a já se podvolila. Zrádce. Začala jsem mu polibky oplácet a ucítila jsem, že se pousmál.

Když mi nestačilo dotýkat se jen rty, začala jsem zapojovat i ruce v prozkoumávání jeho těla. Hawkins nezahálel a přidal se taky.

Aniž bych si to uvědomovala, byli jsme oba bez triček a ani další oblečení na nás nebylo dlouho. Bylo to jako hra, kde jsme soutěžili o to, kdo toho druhého dřív vyzleče a nakonec jsem já zvítězila.

Ani jsem se nenadála a už jsme byli na sedačce. Prozkoumávali jsme si nadále těla a pak jsem ucítila, že jsem plná. Byl to tak úžasný pocit, který se nedal nijak vyjádřit. Hawkins zrychloval a najednou nebylo nic jiného než já, Hawkins a rozléhající se teplo v mém podbříšku.

Hawkins se vyčerpaně svezl vedle mě a oba jsme zrychleně dýchali. Hawkins si mě majetnicky přisunul k sobě a zašeptal mi do ucha: „Miluju tě."

„Já tebe taky..." odpověděla jsem bez rozmyslu a oba jsme usnuli pod přikrývkou, kterou přes nás Hawkins přehodil.

...

Probudil mě šramot, a tak jsem pootevřela jedno oko. „Promiň, že jsem tě vybudil," omlouval se Hawkins.

Zmateně jsem se zvedla na loket a druhou rukou si držela přikrývku kolem těla. Když jsem si vzpomněla, co se včera stalo, vůbec mě to nezděsilo a toho jsem se děsila. Dál jsem sledovala Hawkinse, jak se obléká a přitom se mírně usmívala.

„Co se tak směješ?" zeptal se Hawkins, když se na mě podíval.

„Jen tak," usmála jsem se ještě víc.

„Musím jít. Ahoj," rozloučil se.

Celý den jsem byla jak na růžovém obláčku v úplně jiné dimenzi.

Dělala jsem si zrovna vaječnici na večeři a při tom si pobrukovala písničku, která hrála v rádiu. „Tady to tak voní..." zavrněl Hawkins, když mě obejmul kolem pasu a nahlížel mi přes rameno.

„A jak víš, že je to i pro tebe?" otočila jsem se na něj s úsměvem.

„Toho je moc, abys to snědla sama..." konstatoval.

„Myslíš?" povytáhla jsem jedno obočí.

„Nemyslím, já to vím..." řekl a začal mě líbat. Odtrhla jsem se od něj ve chvíli, kdy v kuchyni začalo něco smrdět.

„Sakra!" zanadávala jsem, když jsem uviděla spálenou mojí večeři.

„Udělám ti novou..." slíbil Hawkins a dál mě líbal.

...

S Hawkinsem jsme spolu od té doby vycházeli dobře. Občas jsme se pohádali, ale jen kvůli maličkostem a hned jsme to mezi sebou urovnali.

„Vážně tam musíš?" zakňučel Hawkins, který se opíral o dveře naší společné šatny. Ano, přestěhovala jsem se za ním do ložnice.

„Jo, musím..." řekla jsem rozhodně.

„A vážně by se to nedalo zrušit?" smlouval.

„Bohužel," řekla jsem, když jsem zapla poslední zip na kufru. „Ani se nenaděješ a budu zpět," mrkla jsem na něj.

„Jsou to celé 2 dny!" hrál si na mučedníka.

„To zvládneš," poplácala jsem ho po zádech, když jsem kolem něj jela s kufrem.¨

...

Schůzka se konala v jednom ze starých skladišť chudé čtvrti v Londýně.

Dojela jsem tam už dřív, abych si obhlídla okolí. Skladiště, které mělo nejlepší časy za sebou, mělo rozmlácená okna, děravou střechu, která propouštěla déšť, který se právě nesl z nebe. Byl první aprílový den a počasí se tak i zařídilo.

Kolem starého skladiště byly podobně vypadající budovy a některé z nich byly přitahovány gravitací k zemi. V těchto starých skladech byly ty nejchudší byty. Nechápala jsem, jak tady někdo může bydlet.

Se svým novým Range Roverem, který jsem si půjčila v půjčovně, jsem byla až moc vidět a lidé se po mně dívali. Proto jsme se rozhodla vejít dovnitř i s kufříkem plným peněz, abych se zbavila vtíravých pohledů. Vevnitř to vypadalo podobně jako zvenku. Díky zažloutlým oknům, která občas někde zbyla, byla celá hala v šeru. Přesto jsem rozeznala kovové schody, které mířily na druhé poschodí.

Přestala jsem si prohlížet prostor, když jsem zvenku uslyšela motor auta. Dovnitř vešel asi 55 letý muž, a já jsem si uvědomila, že je něco špatně.

„Ukažte mi zbraně," přikázala jsem mu. Něco tu nesedí...

V tom jsem venku uslyšela další motor auta. Muž se z místa ani nehnul jako kdyby nevěděl, co tu dělá. V tu chvíli jsem si uvědomila, co je špatně: jsme tu sami.

Vytáhle jsem zbraň a mířila na toho muže. A když už jsem chtěla vystřelit, někdo mi vykopl zbraň z ruky, stočil mi ruce za záda tak, že jsem s nimi nemohla ani hnout a před ústa mi dal kapesník, který hrozně páchl. Snažila jsem se to nedýchat a vytrhnout se mému vězniteli, ale nepodařilo se mi to.

První se mi začaly dělat mžitky před očima a pak následovala bezstarostná tma.