Cosa Nostra [Mafiana #1] (CZ)

9. kapitola - Znovushledání

Hajzl! A to si říká otec! To mu nedaruju...

,,Proč si myslíte, že chce obchodovat i se zbraněmi?" zeptal se Oliver, protože viděl, že já to rozdýchávám...

,,Buď mu drogy moc nevydělávají... nebo chce ještě větší moc," řekl Lowell.

,,Myslíte si, že Hawkins najde svoji ženu?" zeptala jsem se, kdež jsem se vzpamatovala.

,,Je to mafií hýčkaná pipka, vychovávaná tak, aby poslouchala muže. Navíc, nemá žádný trénink, pokud vím. Sama by určitě bez peněz nepřežila... Takže tipuju, že ji do dne, maximálně dvou najdou," řekl Lowell. ,,Co si o tom myslíte vy?" zeptal se mě Lowell.

,,Do dvou dnů se najde," řekla jsem.

,,Myslíte si, že Davidson ztratil moc?" zeptal se Oliver.

,,To si nemyslím... I když je pravda, že už je hodně starý a měl by předat pozici bosse mladému Davidsonovi..." řekl Lowell. Bylo zajímavé sledovat drby vlastní rodiny... a docela mě to začalo bavit.

,,Myslíte si, že mladý Davidson bude taky obchodovat se zbraněma?" zeptal se Oliver.

,,Nejsem žádná vědma... bohužel," řekl Lowell.

,,A co ostatní mafie?" zeptala jsem se.

,,V klidu, nikde se nic neděje," řekl Lowell.

Oliver se začal zvedat. ,,Díky za informace, pane Lowelle," řekl Oliver.

Začala jsem se taky zvedat. ,,Těšilo mě," řekla jsem. Oliver hodil ještě 20 dolarů na stůl a odcházeli jsme.

...

Už to byly dva měsíce od svatby a já si užívala slunce, když jsem běžela po své obvyklé trase. Padraic se několikrát stavil, ale měl u nás doma moc práce s hledáním mě. V mafii dny probíhaly pořád stejně, jako ty první dva... Obchody, schůzky s Lowellem a jeho informace. S Oliverem jsme se pořád hašteřili, a dělali si naschvály a bylo nám fajn.

Zrovna jsem běžela po kraji města, abych se dostala do obchodu pro moji milovanou čokoládu. Myšlenkami jsem byla úplně někde jinde, a proto jsem si nevšimla, že za mnou jede černá dodávka už delší dobu. Přidala jsem a auto taky. Do p*dele! Začala jsem hledat, kudma bych se dostala do lesa, jenže jsem byla ve čtvrti plné továren.

Přidala jsem ještě víc, ale auto mě nepřestalo sledovat... Nejen to, ono se k němu přidalo i další! Parchanti! Přidala jsem na takovou rychlost, za kterou by se nemusel stydět ani Usain Bolt. Ale, bohužel, moje nohy nejsou rychlejší než auto. Ale hodilo by se to. Navíc se další dodávka objevila přímo přede mnou.

V tu chvíli mě napadl ten nejšílenější nápad všech dob. Toto mě buď zachrání, nebo zmrzačí. Přikláněla jsem se k té druhé možnosti, ale doufala v tu lepší. Běžela jsem proti dodávce přede mnou, udělala salto a přistála v podřepu na střeše auta. Jsem ten nejlepší člověk světa! Když jsem se v mžiku sekundy pochválila, rozběhla jsem se po střeše a skočila na opačnou stranu, než jelo auto.

Toto zase tak skvělé nebylo... Odpor vzduchu je svině a proto jsem se kutálela několik metrů. Když jsem se konečně zastavila, bolelo mě celé tělo a já se skoro nemohla hýbat. Proč nemůžu být víc realistická?!

Dodávky bohužel už zastavily a z toho se začali rojit lidi. Kurva! Jasně že se z tama rojili lidi a ne světlušky, vole. Napomenulo mě moje podvědomí. I když, ty světlušky by byly lepší...

Stěží jsem se zvedla a začala znovu běžet. Dobře, běžet ne, to byla spíš hodně špatné parodie na běh, protože to bylo spíš podobné kulhání než běhu. Kroky se čím dál tím víc přibližovaly a já čím dál tím víc se snažila zrychlit. A dařilo se mi to? Jasně že ne!

Zezadu mě chytily nějaké ruky a hodily na zem. Někdo mě zaklínil svým tělem na zemi. Chytil mi ruky a dal mi je nad hlavu. A já jsem se snažila dostat z jeho sevření.

,,Z tudma se nedostaneš!" zasyčel mi ten slizoun s kuklou na hlavě do obličeje. Na náznak pohrdání jsem na něj plivly. ,,Děvko!" zařval na mě.

,,Nic lepšího ve svém slovníku nemáš?" zeptala jsem se ho nakřáplým hlasem.

,,Mám, ale nechce se mi plýtvat slovy s tebou," řekl a i přesto, že měl kuklu, jsem poznala, že se usmívá.

,,Parchante! Pusť mě!" křičela jsem na něj. Chtěla jsem na něj použít další super slovíčka, ale oni mi zalepili pusu a přes hlavu mi dali nějakou masku, přes kterou nejde vidět. Na ruce mi zavázali provazy, stejně jako na nohou. Nějaký slizoun si mě přehodil přes rameno a v dodávce mě hodil na zem a já jsem se celou cestu kutálela na jednu i druhou stranu.

Začala jsem uvažovat, čí ty gorily jsou, jestli mého otce nebo Hawkinse. Tak či tak, ani k jednomu z nich se mi nechtělo...

Po nějaké době dodávka zastavila a někdo si mě zase přehodil jako pytel brambor přes rameno. Posadili mě na židli a přivázali ruce a nohy k opěradlu a nohám židle. Pak mi sundali kuklu. Po tom, co si moje oči přivykli světlu, jsem uviděla prvotřídně nasraný výraz Hawkinse... Já jsem věděla, proč mám zdrhat! Pud sebezáchovy mi radil, abych sklonila hlavu a prosila o odpuštění. A ta část mě, co toužila být svobodná, mi radila, abych nasadila ten nejvražednější výraz všech dob. A co vyhrálo? Ta s tím vražedným výrazem. Šak proč taky poslouchat nějakou sebezáchovu, když může člověk riskovat?

Když mi konečně ti slizouni sundali pásku, hned jsem začala mluvit. ,,Ahojky, jak se ti dařilo pátrání?" zeptala jsem se tím nejnevinnějším hlasem, který jsem kdy ze sebe mohla vyloudit po pádu ze střechy auta, které bylo rozjeté.

,,Byla dlouhá, ale celkem úspěšná..." řekl Hawkins.

,,Mám takový menší dotaz... Kdy mě konečně odpoutáš od té židle?" zeptala jsem se.

,,Až budu mít jistotu, že nezdrhneš," mrkl na mě.

,,Tak to hodně štěstí... Tu jistotu nebudeš mít nikdy," řekla jsem mile. ,,A kdy bude svatba číslo dva?" zeptala jsem se.

,,Zítra, miláčku," řekl s tím nejzářivějším úsměvem všech dob.