Cosa Nostra [Mafiana #1] (CZ)

20. kapitola - Hádka

Čas rychle plynul a už byl zase konec semestru. Už jenom 2 roky a budu mít po veterině. Jupí!

Zrovna jsem si četla knížku, kterou jsem si před nedávnem koupila, když někdo zaklepal. „Dál," zavolala jsem a podívala se na dveře.

„Můžu?" zeptal se Oliver.

„Jasně," usmála jsem se na něj. „Co potřebuješ?"

„Jdu ti podat bližší informace o tom setkání..." řekl nejistě Oliver.

Zamračila jsem se. „Co se děje?" zeptala jsem se podezřívavě.

„No... Víš, on je ten dodavatel v Anglii..." řekl.

„Aspoň se po dlouhé době podívám na starý kontinent..." řekla jsem radostně. „Kdy to je? Měla bych totiž najít nějakou výmluvu, aby mě Hawkins nepodezříval..." plánovala jsem.

„Příští neděli v 16:00," odpověděl.

„Tak si zajedu navštívit mou starou kamarádku ze základky..." řekla jsem spiklenecky. Na mojí poznámku se uchechtl.

„Tak já už zase půjdu..." měl se k odchodu.

„Počkej... Nepůjdem si zaběhat?" zeptala jsem se.

„Proč ne?" řekl s radostí.

Oběhli jsme velký okruh a skoro celou dobu jsme se smáli. Náš „vztah" se vrátil do stádia kamarádství, kdy se nehádáme. Jupí! Když jsem se smíchem otevřela vstupní dveře, uvítal mě naštvaný pohled jedné osoby... A ano, byl to Hawkins.

„Kde jste byli," zeptal se hodně naštvaně. Smích mě hned přešel.

„Proběhnout, nevidíš?" zeptala jsem se řečnicky.

„Doufám, že jste si to užili," pomalu ty slova vyplivl a přitom si nenávistně měřil Olivera.

„To se mi snad zdá! Náš dokonalý Hawkins žárlí," konstatovala jsem pobaveně.

„To by mě nenapadlo..." řekl uraženě.

„Co tě pořád žere?" zeptala jsem se kousavě.

„Víš, co mě žere?!" vyjel po mně. „To že se snažím, abychom spolu vycházeli, a ty to vždycky pos*reš!" vybouchl ještě víc.

Oliver si odkašlal. „Tak já radši jdu..." konstatoval a odešel.

„Já že všechno pos*ru?! Já jsem se snad chtěla vdávat?! Já jsem chtěla zůstat svobodná!" pokračovala jsem v naší hádce.

„Já se s tebou aspoň snažím vycházet!"

„A já..." začala jsem a nevěděla jak pokračovat. Co já? A já to kazím... V mojí mysli začal souboj dvou protichůdných reakcí. Buď přiznat, že já to kazím, nebo pokračovat v hádce.

Ale Hawkins rozhodl za mě. Začal se ke mně přibližovat a já instinktivně začala couvat. „Co-co to děl-áš?" vykoktala jsem přiškrceně. Zmocnila se mě panika, když jsem narazila do dveří. Připadala jsem si jako myš, která se snaží v koutě, respektive u dveří, skrýt před kočkou.

Uvěznil mě mezi svýma rukama. „Já to chápu," řekl konejšivě. Cože?! On možná chápe... ale já nechápu, o čem mluví... Když viděl, že nechápu, o čem tu kecá, ujasnil mi to: „Chápu, že si nedokážeš přiznat city ke mně, ani já jsem si to ze začátku nepřiznal..." Ehm... dobře. Toto jsem vědět nechtěla...

„Já k tobě ale nic necítím," vyvrátila jsem mu tu jeho divnou teorii.

Čekala jsem jakoukoli reakci kromě téhle. Uchechtl se a řekl: „Už jsi si to jednou přiznala..."