My Christmas Day [Yoonmin - CZ]

(Osudové?) Setkání v kavárně

S tichým povzdechem se zadívám na prázdnou stránku ve Wordu. Měl bych něco vymyslet, cokoliv. Ale všechna inspirace mě opustila. Už přes měsíc čekám na to, až mě políbí múza a budu moct začít psát novou knihu. Bohužel pro mě, nestalo se tak.

S dalším tichým povzdechem notebook vypnu a podívám se ven z okna. Sedím v malé, útulné kavárně, ve které poslední dobou sedávám skoro pořád. Je tu příjemně i přes to ohromné množství lidí, pěkný výhled ven... a wifi zdarma. Co víc si přát? Možná nějakého toho partnera... Opravdu se mi poslední dobou nevede. Nemůžu na nic přijít, můj bývalý přítel mě podvedl... a člověk, do kterého jsem už dva roky platonicky zamilovaný, mě stále nezná. Aspoň co já vím. Copak ale můžu za to, že splňuje všechny moje požadavky dokonalého muže? Od vzhledu až po chování je můj ideál. Sice novinářům stále říkám, že „ideální typ nemám", ale opak je pravdou.

Dám ruce nad hlavu a protáhnu se. Trochu mě sice překvapuje, že za mnou ještě žádná fanynka nedošla, ale nestěžuji si. Aspoň nemusím odpovídat na ty dotěrné otázky. Nad tou představou se musím potichu zasmát. Jak mě už začínají srát otázky typu: „Oppa, jsem pěkná?" „Oppa, líbím se ti?" „Oppa, že není pravda, že se ti líbí více kluci než děvčata?" Vždycky mám chuť jim říct, ať se jdou bodnout a neotravují mě při práci. Ne že bych pracoval, ale... to nemusí vědět.

Z kapsy si vytáhnu mobil a podívám se, jestli mi někdo nenapsal. Jakým překvapením bylo zjištění, že ne. Jak já jsem to nečekal. Zklamaně ho strčím zase zpátky do kapsy. Vážně bych ve svém životě uvítal nějaké to spetření. Aspoň na ty Vánoce. Ano, dneska bylo 23. 12. a já nemám nikoho, s kým bych zítřejší den či dnešní večer strávil. Jak smutné. Ale už jsem se s tím smířil.

Opřu si hlavu o ruce, které mám položené na stole, a dívám se ven z okna na padající sníh. Jak moc bych si přál alespoň jednou ho potkat. Jednou jedinkrát. I kdyby to nemělo mít pokračování, chci ho vidět. Cítit. Líbat. Milovat.

Frustrovaně zavrčím. Udělal bych pro něj první poslední, jen abych s ním mohl být. Prosím, Bože, sice v tebe moc nevěřím, ale splň mi alespoň toto přání. Aspoň pro jednou bys mě mohl vyslechnout.

Zavřu na chvilku oči a představím si svého miláčka. Jeho černé vlasy, tmavé oči, plné smyslné rty, nádherné tělo, andělský hlas... Jen těžko zabraňuji stenu, který se mi dere z úst. Proč je tak dokonalý?

„Prosím vás, mohl bych si sem sednout? Nikde jinde místo není a já bych si to rád vypil... Pokud na někoho tedy nečekáte." Ozve se kousek ode mě hlas.

Zmateně otevřu oči a ohlédnu se po osobě, která stojí vedle mého stolu. Okamžitě ztuhnu, když zjistím, kdo to je. Park Jimin. Moje platonická láska. Na sobě má červenou čepici s bambulí, červený svetr a černé kalhoty. Svoji zimní bundu drží v jedné ruce, zatímco kafe ve druhé. Nějakou dobu na něho jenom zírám, než se pochlapím a trochu roztřeseným hlasem mu odpovím: „Klidně si sedněte, je tu volno..."

Slabě se na něj usměji a pokynu mu rukou naproti sebe. Tohle se mi musí zdát. Tohle je jenom sen, není to reálné. Nemůžu mít takové štěstí, prostě ne.

Nenápadně se štípnu. Zabolí to, ale nic jiného se nestane. Takže... tohle doopravdy není sen? Nervózně polknu s tím, že se na něj zadívám. Zářivě se na mě usmívá. Tak dokonalý... „Moc vám děkuji! Už jsem ani nedoufal, že nějaké volné místo najdu," trochu si povzdechne a sedne si naproti mně, přičemž si z hlavy sundá čepici, kterou položí na stůl hned vedle svého kafe. Stále mám na něm upřený pohled. Je ještě hezčí než na fotkách nebo ve videích.

Skousnu si ret, než nepatrně pokývám hlavou s malým úsměvem. „Před Vánocemi je tu vždy nával a hluk. Ale po nějakém čase si na to člověk zvykne." Vím, o čem mluví. Do téhle kavárny chodím už nějaký ten pátek a nikdy tu nebyl v této době klid.