Peeta POV
Vcházíme s Katniss do lesa. Stále mám pocit, jako by mě tu mohli zabít. Je to docela paradox, když se vítěz hladových her bojí lesa, ale... Vlastně ani nevím proč. A je mi to jedno. Doby, kdy jsem musel něco předstírat už dávno skončili.
,,Tak co. Ještě žiješ?'' zeptá se mě Katniss.
,,No, sice tomu nebudeš věřit, ale jo. Co jste tady s Hurikánem dělali kromě toho, že jste lovili?''
,,Mluvili.'' odpoví mi stroze a mně dojde, že o tomhle se nechce bavit. Jsou to její vzpomínky. Zajímalo by mě, jestli s ním mluví. Nikdo neví, čí to byla bomba, ale pochybuji, že by mu Katniss dokázala odpustit.
Dojdeme k malému skalnímu výklenku, kolem kterého rostou keříky ostružin. Poznávám to místo. Viděl jsem, jak zde Katniss zpívala. Možná proto jí nevadí, že mě sem vzala. Tohle místo jí už ukradl celý Panem.
Přejde k jednomu keři a trhá z něj několik plodů. Chvilku je převaluje mezi prsty. Pak ruku rozevře a natáhne ji směrem ke mně.
,,Chceš?'' zeptá se nepřítomně a já si od ní beru pár bobulí. Doufám, že jsou to opravdu ostružiny. Lehce se pousměju.
Posadí se do výklenku a jí si k ní přisednu. Nevím, jak daleko od dvanáctého kraje jsme, ale co nevidět začne zapadat slunce.
Katniss POV
,,Jen tak tam mlčky sedíme a pozorujeme západ slunce. Připomíná mi to rána, kdy jsme takhle seděli s Hurikánem. Připomíná mi to ráno před prvními hrami. Tenkrát jsme však měli jít na lov, jenže s Peetou a jeho neslyšnou chůzi je to zbytečné. Ale říkat mu to nebudu.
Zhluboka vydechnu a přelétnu celou krajinu očima. Kdybychom vyšli ráno, mohli bychom dojít až k jezeru. A možná bych tam i něco ulovila. Ale není k tomu důvod. Jídla mám až až a stejně si nedokážu představit jak Cetkie kouše divokou kachnu plnou šlach.
Pak si vzpomenu na úplně jiný západ slunce a jiné místo. Jak jsme tam jen tak leželi, povídali si a hráli hru s silovým polem, které další den málem zabilo Peetu. Mysleli jsme si, že do týdne zemřeme, ale i tak jsme byli šťastní.
Otočím se na Peetu. Vypadá jako v trasu. ,,Tvá nejoblíbenější barva.'' podotknu a on přikývne.
,,Snažím se si tu scenérii zapamatovat, abych ji pak namaloval. Většinou u toho vypadám jako šílenec.'' pousměji se. Asi má pravdu.
Ofoukne mě lehký vánek a já se zhluboka nadechnu. Ve vzduchu jde cítit jaro.
,,Nechceš jít do lesa i zítra? Ale ne sem. Dál. Až k jezeru. Myslím, že by se ti to tam mohlo líbit. Přinejmenším bys měl co malovat.''
Přikývne. Jsem strašně ráda, že souhlasil. Nevím proč, ale čas který s ním trávím je úžasný. Pokaždé si uvědomím, že svět není jenom špatný a že vždy se věci obrátí k lepšímu.
Přála bych si, abych takhle vnímala svět častěji. Abych ho takhle vnímala napořád.
