Katniss POV
Konečně je večer a já sklízím skleničky ze stolu. Cetkie odešla nahoru do pokoje pro hosty a Haytmich šel k sobě. Prý bylo toho tlachání na jeden den až dost. Jediný, kdo mi tu zbyl je Peeta, který stále sedí v obýváku.
Dnes se choval normálně. Celou dobu mluvil a vtipkoval a... jako by to byl zase ten starý Peeta, které jsem znala. Myslím, že tam pořád někde je. A možná není tak hluboko, jak jsem si myslela. Třeba se to spraví a budeme zase přátelé. Třeba... Zakazuji si nad tím přemýšlet. Nikdy to nebude takové jako před revolucí. Nezměnil se jen on, ale i já.
Tenkrát v aréně to bylo jenom pomílení smyslů. Ano, tak to bylo.
Dojdu do obývacího pokoje a sednu si k Peetovi. ,,Jak sis užil dnešní tichou návštěvu?'' zeptá se.
Usměje se a zavrtí hlavou. ,,Skvěle! Dlouho jsem neslyšel tak důležité informace.'' pronese se smíchem a i mně zacukají koutky úst.
,,A ty?'' zeptá se a pohlédne na mě. ,,Fajn! Dlouho mě takhle nebolela hlava.'' pronesu se smíchem. Taky se zasměje a mě to zahřeje u srdce. Jsem si jistá, že z nás budou přátelé.
,,Víš, že mi docela chyběl ten její otravný přízvuk?''
,,Ne.'' odpovím se smíchem a pak pokračuji. ,,Ale musím přiznat, že mně taky.''
Hodnou chvíli tam jen tak sedíme a povídáme si o dnešku. O jídle, o tom, že se s Haytmichem jako zázrakem ani jednou nepohádali i o tom, co s Cetkie provedeme následující tři dny, které tu bude.
Byl by to krásný večer kdyby se Peeta nezeptal.
,,Jaks to myslela, že nikdy nebudeme šťastní?'' Sklopím oči a zhluboka se nadechnu.
,,No, potom, čím jsme si prošli... Tobě zabili rodinu a mě zbyla jen matka. Pozměnili ti vzpomínky a já jsem odhlasovala další Hladové hry. Kdyby je Paylorová nezrušila, byla bych úplně stejné monstrum jako Snow. Jak se s tímhle dá normálně žít?'' řeknu a uvědomím si, že je to poprvé, co jsem o svém strachu ze mě samé poprvé řekla.
Přála bych si, abych to všechno mohla vrátit zpátky. Aby Prim nikdy nevylosovali do Hladových her a všichni stále věděli, že jestli chtějí přežít, musí poslouchat.
,,To je pravda ale... Když to všechno vzdáš, zabiješ sama sebe. Nikdy jsi nebyla vystrašená, dokonce ani v aréně. Vždycky jsi jednala rozumně a vždycky jsi přežila a alespoň na malý okamžik, když zazněly famfáry, nebo jsi získala luk, jsi byla šťástná.'' Zvedne pohled a podívá se mi zpříma do očí.
Něco mě nutí ho obejmout. Strne, ale za chvíli mi objetí oplácí. Po tvářích mi tečou slzy. Jako by se to všechno vrátilo. Ale nebrečím jen kvůli tomu. Vím, že můj život má zase smysl. Že je za co bojovat. Vím, že nežiju pro to, abych umřela.
