Listen to Your Heart [Starkid Fanfikce]

XV. Pizza ve spárech nepřítele a vyděrač

Probudila jsem se kolem dvanácté. Ale nehodlala jsem opustit vyhřátou postel. Zabořila jsem hlavu do nadýchaného polštáře a zvažovala úmrtí udušením. Neměla jsem sílu, byla jsem úplně vyčerpaná. Všechno, co se minulou noc stalo jsem chtěla vymazat ze vzpomínek. Ale bohužel všechno to zůstalo hluboko vyryté v paměti. 

Takhle bych zůstala přišpendlená v posteli navždy, ale v žaludku se ozývalo hladové úpění. Neměla jsem jinou možnost než si sehnat něco k snědku.

Vylezla jsem z postele, převlékla se do vhodného oblečení a vyšla ven z pokoje. Za nedlouho jsem stála před pultem a platila za pizzu. Mladý klučina za pultem mě sjel pobaveným pohledem. Asi mu přišel vtipný můj vzhled. Ani jsem se mu nedivila. Kdybych zrovna neprodělávala depresi, určitě bych se nad svými rozcuchanými vlasy, kruhy pod očima a rudými tvářemi od mrazu zasmála taky. Teď mi to přišlo více než nevhodné.

"Nějaký problém?" zeptala jsem se podrážděně, mou depresi vystřídal hněv.

"Ne, v pořádku. Jen se mi zdá, že jste letošní Vánoce trávila hodně dlouho vzhůru," pousmál se a v očích mu zajiskřilo.

"To vám může úplně jedno ne?!" vykřikla jsem dopáleně. Mohla jsem jen děkovat bohům, že jsem v pizzerii byla sama.

Kluk sklopil pohled a ztichl. Ze mě rychle vyprchával vztek.

"Já...omlouvám se. Neměla jsem na vás hned vyletět. Měla jsem těžký den," omluvně jsem se na něj podívala a zkusila se usmát.

"V pořádku, má vina. Včera večer jsem vám donesl pizzu, vypadala jste dost sklíčeně. Myslel jsem, že..." zasekla se a zasmál se. Teď jsem si ho vybavila. Měl pravdu, to on mi včera donesl večeři, než jsem vyběhla za Brianem. 

"Ano, vzpomínám si," řekla jsem zamyšleně.

"Snad nebude vadit, kdybychom si začali tykat," oznámil mile a usmál se na mě.

"Proč ne? Já jsem Andy," natáhla jsem k němu ruku. On mi ji stiskl a představil se.

"Já jsem Chris." Až teď jsem si ho dopodrobna prohlédla. Měl hnědé vlasy a zelené oči. Milá ústa a oči mu vesele zářily. Na sobě bílou zástěru a pod ní černé triko a džíny. Když jsem se zaměřila na jeho obličej, uviděla jsem malé množství bílého prášku na bradě, zřejmě od mouky. 

"Těší mě," dodala jsem a úsměvem. Chris mi předal papírový čtverec s pizzou a než jsem stihla odejít, tak se zeptal: "Nebude ti vadit moje společnost při pozdním obědě?" 

"Původně jsem chtěla jít domů..."

"Nevadí, tak jindy," usmál se ale v očích se mu zalesklo zklamání.

"Ale ráda poobědvám v tak milé společnosti," řekla jsem pobaveně. Chrisovo nadšení bylo nakažlivé.

Sedli jsme si k vedlejšímu stolu a já otevřela pizzu. Vzala si kousek a s chutí se do něj zakousla. Chris mě jen sledoval a počkal dokud jsem nedožvýkala.

"Takže, to nemáš nic jiného na práci než zvát zákaznice na oběd?" zasmála jsem se.

"Byla jsi dneska moje první zakázka," pokrčil rameny, "stejně nemám co na práci."

"To jsi tady sám?" optala jsem se zvědavě.

"Jo, přes svátky. Jinak tu ještě bývá pár lidí, ale přes Vánoce moc objednávek nemáme, tak tu bývám sám," pousmál se.

"To je celkem depresivní," zazněl můj názor.

"To říká ta, která za poslední dva dny si objednává pizzu místo pořádného jídla," dobíral si mě.