Po slovech Tomoeho se náš plán celý změnil. Hlavním cílem se stal klíč, jenž měl umožnit přístup do Sarayevy.
---
,,Katsumi, Chi, zkuste něco najít na internetu." nakázala Aoi a znuděně mávla rukou po mé otázce, co by jsme mohli dělat.
Kéž by té holčině došlo, že uprostřed Peru se signál asi nechytne.
Její myšlenku jsme ihned přoškrtli a s Katsumim se vydali, řekněme, rovnou za nosem.
,,A Yuki, pamatuj si, jdeme jenom rovně tuuudy, bez odboček." houkla jsem po ní ještě před odchodem a ta místo odpovědi pouze nepatrně přikývla.
Cesta nebyla zase tak hrozná jak jsem čekala a po chvíly se tam objevila i část kde nepřekážely větve, bodláky a vlastně každý velký plevel.
Prohrábala jsem mezi keříky, jestli jsem náhodou nenarazila na borůvky a v tu se ozval Katsumi: ,,Chi! Pojď sem!"
Připlížila jsem se za ním a dala si ruku přes pusu.
Byla to vesnice. Ale jiná než ty tradiční v Peru.
Pobíhaly tu děti které vypadaly jako kdyby byly dovedu je nazvat i "urozené".
Pohled jsem upřela na malého blonďáčka s božsky fialovýma očima.
Teď už jsem si potvrdila Yukiinu historku.
,,To je on." špitla jsem a ukázala na skupinku dětí.
Zvedla jsem se od keříku, ale Katsumi mě chytl za rukáv: ,,Nechceš tam jít, že ne?"
Neodpověděla jsem a dále jsem skenovala blonďáka.
Najednou se k našemu keři přikutálel balon.
,,Itsuki, podej nám míč." zasmála se jedna růžovovlasá holčička mezi piruetou.
Blonďáček, pravděpodobně Itsuki přiběhl ke keři a sehnul se pro balon.
,,Mám tě!" skočila jsem po něm a drtila ho v sevření: ,,Katsumi, nestůj tam jen tak! Mám ho!"
Všechny děti, balon i vesnice najednou zmizeli, až teda na blonďáčka.
,,Pozor!" vykřikl Katsumu a kdyby jsem jednu ruku neodtrhla, asi by mě do ní blonďáček kousnul.
,,Tak ty takhle joo?" zasmála jsem se: ,,Hezky půjdeš s námi."
,,Nikam!" snažil se dostat z mého sevření.
,,Tak už se pohneme?" odfrkl "naštvaně" Katsumi.
,,Copak, žárlíš?" zasmála jsem se a on celý zrudl.
,,Tak jdeme." zavelela jsem.
---
,,Přestaň mě už kopat!" okřikla jsem blonďáka.
,,Až mě pustíš!" dál sebou trhal.
,,Arrgh" myslela jsem že z něj zešílím. Naštěstí už byly slyšet známé hlasy.
,,Koukejte kdopak tu je" zasmála jsem se při příchodu do tábora.
,,To je on!" rozzářila se Yuki: ,,Kde jste ho našli?"
,,Ve vesnici s dětmi který záhadně zmizely." poslední dvě slova jsem značně roztáhla a podívala se na blonďáka.
,,No na mě moc nekoukej." odtrhl ode mě pohled. ,,Nějak drzej jsi." ušklíbla se Aoi.
,,Tak mluv. Z toho už se nevykroutíš." otočila jsem mu hlavu zpátky ke mně. ,,Ne. A neusmívej se! Máš se mě bát! Jsem tajemný!" urazil se. ,,Tebe a bát se?" zasmála jsem se: ,,Takovýho škvrněte? Raději ihned vyklop co víš." ,,Já.. mám chránit.. Klíč.." sklopil zahanbeně hlavu. Nastala chvíle ticha. Já už vím jak to je! Otočila jsem se šťastně na Yuki: ,,Yuki.. Ty jsi šla ke klíči! Ta cesta kudy jsi šla pro jídlo, ta vedla ke klíči!" rozzářila jsem se.
