1 - "Rozkaz, šéfe!"

41 1 0
                                    

,,Tak jsme tu" vydechla jsem po vystoupení z auta a nasála vůni čerstvého příjemného vánku.
,,Ta cesta byla nekonečná" nevrle zavrčela Yuki a vyndala z auta její kufr. Vždy byla taková a vždy byla jiná. Její nálady se pořád měnily a mění, ale když už se začne hlasitě smát, je to pro mě ten nejvzácnější okamžik.
,, ..Ale stála za to" doplnila jsem ji s úsměvem. Protočila očima, nato souhlasně přikývla.
,,Co vše potřebujeme?" optala se po chvilce s hlavou v kufru. Ihned jsem začala vyjmenovávat: ,,Fotoaparát, kanystry vody, pro jistotu zbraň, vesty, zápisník.."
,,Prr, prr.. Jaký že zápisník?" zarazila mě Yuki pozvedla obočí.
,,Všichni dobrodruzi měli svůj deník či zápisník, víš?" zaculila jsem se.
,,Taková zbytečnost" povzdechla si Yuki, otevřela kufr a vyndala z něj foťák. Šla jsem si vyhrabat můj zápisník s tužkou a opodál si sedla do tureckého sedu.
Spokojeně jsem se rozhlédla a začala psát:

Den první - 13.10. 15:04 Příjezd, hranice Senty

Příjezd proběhl v pořádku. V okolí je vidno jen stromy a opodál vede kamenná cesta.
Nyní vyrážíme na podrobnější průzkum okolí...

Dopsala jsem a hrdě zaklapla zápisník.
,,Pujdeme to tu prozkoumat, viď?" zasmála jsem se.
,,No počkej.. Teď tu máme i jinou práci.."
,,A jakou?"
,,Podrž ten karton"
,,Rozkaz, šéfe!" zasalutovala jsem a poté vzala do náruče karton plný plechovek.

  Držela jsem ho již okolo půlhodiny. Mezitím Yuki stihla vyndat a připravit spacáky, odstranit překážející houští v blížším okolí i rozdělat oheň.

  Po chvilce jsem promluvila: ,,A proč jsem to vlastně měla držet?" naklonila jsem hlavu nechápavě na stranu.
,,Proto, aby jsem tě zabavila a ty jsi nepřekážela a neotravovala" ušklíbla se Yuki.
,,To bylo od tebe kruté!" dupla jsem a karton položila na zem.
,,Já vím," usmála se zlomyslně a sedla si k ohni. Sedla jsem si naproti ní a nafoukla naštvaně tváře.
,,Vždyť to byla jen sranda.."
,,Vážně?"
,,Ne"
Překřížila jsem ruce: ,,Tohle už poslouchat nebudu! Jdu se podívat, jak to tu vypadá.."
,,Já taky" zvedla se a šla si vydolovat její batoh.
  Došla jsem si pro ten svůj a poté si ho hodila na záda s veselým výkřikem a poskokem: ,,Jdeme!"
Yuki se zasmála a přidala mi do batohu ještě fotoaparát a vodu.
  Poděkovala jsem, a zatímco si sestra šla sbalit i svůj batoh, já se rozeběhla kamennou cestičkou. Bohužel cesta dolu vedla velice strmě, takže mi uklouzla noha a já jela s křikem dolu.
,,Chi!" uslyšela jsem za sebou Yukiin výkřik.

YUKI

Jen jsem do batohu hodila zbraň a už jsem slyšela Chi ječet směrem dolu po kamenné cestě.
  Rychle jsem zavřela batoh a běžela k cestě. Po tom, co jsem spatřila, jsem zpanikařila. Nechtěla jsem lést dolu, protože by jsem pravděpodobně též sletěla, takže jsem přeběhla o kus dál, aby jsem našla cestu kde se to zdálo, i když ne o moc, lepší a pomalu jsem slézala dolu.

,,Jsi v pohodě?" křikla jsem, když jsem spatřila Chi, která seděla na zemi a zaujatě se dívala směrem do malé jeskyně.. Teda na první pohled malé.
Přiběhla jsem za ní a poté, co jsem otočila hlavu na místo kde Chi hleděla, jsem otevřela pusu.

Před námi se tyčila vysoká místnost, ve které sice krom ozdobných sloupů nic nebylo, ale na jejím konci ležely dva kameny - bílý a černý.

The Secret Of SarayevaKde žijí příběhy. Začni objevovat