Annoying Roommate (cz)

2.Hello

„Bože Sally! Jednou mě takhle doženeš k srdeční zástavě." Skuhral táta při našem společném hraní tenisu. „Zase si stěžuješ? Tys vymyslel, že v tomhle vedru budeme hrát tenis." Neodpustila jsem si otrávené protočení očí. Táta popadl jeho sportovní láhev, „aspoň, že máme tenisový hřiště doma a nemusíme nikam jezdit." Tátovu větu následovalo mé další protočení očí. „A pak, že já jsem líná." Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

Celou tenisovou sukni a sportovní tílko jsem měla propocené. Nechápala jsem, proč má otec tak potrhlé nápady. Zřejmě byl včera odpoledne moc dlouho na slunci a to mu nějak poškodilo mozkové buňky.

„Bakerová! Dávej pozor! Zajímalo by mě, o čem ta tvá hlavinka zase přemýšlí, že se nedokážeš soustředit na hru." Tátův míček mě trefil do hlavy, při čemž dostal záchvat smíchu a svíjel se na zemi. Táta se smál, ne míček.  I když ten možná taky, protože se mi nad levým obočím začal dělat červený obtisk. Z toho bude hezká modřina...

„Tati, nejsem si jistá, jestli je to k smíchu, protože mě to začíná pořádně bolet." Bolestí jsem pustila na zem tenisovou raketu. Táta se v mžiku přestal smát a skokem byl u mě. „No, doufám, že máš v zásobě hodně malovátek, protože z toho bude pěkně velká modřina." Poznamenal při zkoumání mého čela. „Díky. To bych bez tebe nevěděla." Zamračila jsem se, při čemž mi stoupla bolest do raněného místa. „Doufám, že máme v mrazáku nějaký led. K doktorovi se mi jezdit nechce." Táta mi pomohl vyjít schody z naší skromné haly. „Promiň, já zapomněla, že ty bys mě klidně jednou nechal i vykrvácet." Otec se mému pokusu o vtip zasmál. „To máš teda pravdu." Snažil se o kamenný výraz, při čemž mu cukaly koutky.

„Tak tady." Šátek naplněný ledem mi opatrně položil na bolavé čelo. „Díky." Neubránila jsem se bolestivému syknutí. Vtom se ozval zvonek. „Bože, kdo to zase je?" Můj pohled padl tátovým směrem. „Na mě nekoukej. Já musím na záchod." Ruce zvedl v obranném gestu do vzduchu a odešel na již zmiňovaný záchod. Tohle jsem měla po otci. Ani jeden z nás nikdy nechtěl jít otevřít neznámému návštěvníkovi hlavní dveře. Přesto jsem se zvedla, celá zpocená s ledem na hlavě a šla otevřít.

Po otevření dveří se na mé tváři objevil nechápavý výraz. Před naším domem stál blonďatý, asi stejně starý kluk, který byl obklopen dvěma kufry. Po chvilce přemýšlení mi to došlo.

„Aha. Ty seš ten přistěhovalec z..." Následovala další chvilka přemýšlení. Za to mohla určitě ta rána tenisákem. „Z Portugalska? Jo, asi jo. Úplně mi to vypadlo. Hm, moc toho nenamluvíš. Ty mi asi nerozumíš, co?" Z neznámého kluka nic nevycházelo, takže jsem ho pouze pozvala do domu. Rozhodla jsem se využít alespoň to, že mi nerozumí.

„Tati. Díky Bohu." Pronesla jsem sotva otec vyšel z koupelny. „Sliboval jsi, že ten kluk bude hezkej. A podívej se na něj! Vždyť nosí košile a vlasy má sčesaný jako maminčin mazánek." S povzdechem jsem ukázala na kluka stojícího vedle mě. „A navíc-" Otec mě přerušil svými slovy, „Sally, ten kluk je z Anglie." Nechápala jsem, co tím chce říct. „Cože?" Otec se poškrábal na zátylku. „On mluví anglicky, stejně jako ty a já." Sakra. Začalo mi všechno docházet. „Seznamte se. Tohle je Oliver Brooks." Anglicky mluvící Oliver se na mě pobaveně podíval, „ahoj, já jsem Oliver." Na představení mi podal ruku. „Bože!" Celá rozhořčená jsem vyběhla schody do mého pokoje.

A tak jsme se seznámili. Já celá upocená a ponížená vyhlásila válku jistému Brooksovi.