MANO

Olivia #1

" Je mi líto, slečno Carterová, ale bohužel tu pro vás zase nic nemám. Leda byste uměla opravovat grafické karty. "

"Bože, vystudovala jsem postkoloniální a světovou literaturu na Stanfordu. Vypadám na to, že umím opravit nějakou blbou kartu?"

"Eh...grafickou, ta karta je..."

"Mě to nezajímá, to je tak těžké sehnat mi práci? Jsem mladá, chytrá, hezká... To nemůžu jít dělat ani uklízečku?"

" Opravdu mě to mrzí, ale v současné době nemám hlášeno jediné volné místo. Jen ty karty."

Grrr. Odkopla jsem židli a teatrálně od kráčela úzkou chodbičkou pryč z budovy úřadu práce. Nesnáším tohle město. Nesnáším toho chlapa. Nesnáším sebe. Už dva měsíce hledám práci. Není to zase tak dlouho, ale pro někoho, jako jsem já, je to nekonečná doba. Musím něco dělat! Začíná to se mnou být vážné. Chodím do obchodních center jen proto, abych mohla rovnat zboží v regálech. Doma je tak naleštěná podlaha, že se po ní téměř nedá chodit jak klouže a při praní někdy dokonce rozsypu prací prášek, abych ho mohla následně uklidit.

Rázně jsem kráčela po ulici lemované nízkými keři. Za nimi se nacházela rozlehlá zahrada a uprostřed ní krásná stará budova - místní škola.

Na chvíli jsem se zastavila a tak, jak jsem to dělávala při studiích, jsem si nejdřív představila, co by o budově pronesli moji oblíbení autoři, světoví básníci a prozaici. Potom jsem se zhluboka nadechla a s naprostou prázdnotou v hlavě ohledně toho, co se to chystám udělat, jsem vkročila na školní pozemky. Kampus byl rozlehlý, tu a tam stála kašna, parčík s pár lavičkami nebo socha některého z významných postav dějin lidstva. Došla jsem až k hlavní budově a s drobným zachvěním se opřela do hlavních dvoukřídlých dveří. Hned za nimi jsem přes rozlehlou aulu uviděla recepční pultík a zamířila přímo k němu.

Nasadila jsem milý úsměv. "Dobrý den, chtěla bych se zeptat, nesháníte náhodou uklizečku, nebo, co já vím, školníka?" Nejspíš jsem zněla naprosto zoufale a bylo mi to fuk. Paní za pultem ke mně zvedla oči zpoza fialových obrouček svých extravagantních brýlí. "Ehm...tohle není pracovní úřad..." změřila si mě pohledem "...slečno." A já to asi nevím. Bloudím tu kolem a říkám si, hele ta velká renesančně vyhlížející budova, to bude určitě pracák, babo. Nic z toho jsem naštěstí neřekla nahlas a raději naprázdno polkla. "Promiňte, ale opravdu nesháníte žádnou pracovní sílu? Ani výpomoc?" zatvářila jsem se opravdu smutně a zoufale, ale s recepční to očividně ani nehlo. Ježibaba jedna!

Nakonec si ale povzdechla a podala mi přes pultík složku s nápisem "Pracovní pohledávky". Potom už jen ukázala chodbou na jejíž konci jsem zahlédla dveře s cedulkou hlásající Ředitelna. Polkla jsem znovu a beze slova se vydala tím směrem. No potěš. Přiměla jsem svoji třesoucí se ruku zaklepat. Hluboký hlas mě pozval dál. Odhodlaně jsem vkročila. Ředitelna byla překvapivě malá a skromně zařízená. Před velikým oknem na zadní stěně stál mohutný stůl a u něj seděl ještě mohutnější prošedivělý muž.

"Dobrý den, slečno, co pro vás mohu udělat? " Byl docela milý, zdálo se mi, že se i usmívá. "Dobrý den, už nějakou dobu sháním práci, tak mě napadlo, jestli by se vám nehodila uklízečka... nebo knihovnice... nebo vlastně kdokoliv." "No, uklízeček máme v současné době dostatek a knihovnice se také netváří, že by nás chtěla opustit. Ehh... v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě. " Dodal, když mu došlo, jak hloupě to znělo. "Jediný, kdo nám aktuálně schází, je basketbalový couch. Ten poslední si zlomil tři prsty, když nováčkům demonstroval bránění. "Tak s tím vám nejspíš nepomůžu." řekla jsem zklamaně a chystala se k odchodu. "Oh, málem bych zapomněl, ještě sháním záskok na hodiny literatury... ale na to nejspíše nemáte dostatečné vzdělání. " Myslela jsem, že se štěstím rozpláču. "Mám!" Téměř jsem vykřikla. "Víte, vystudovala jsem literaturu na Standfordu, když chvilku počkáte, donesu vám diplom, životopis...cokoliv si budete přát..." Byla jsem v euforii. Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou a snažila se vytušit jeho reakci. Po pár vteřinách, kdy to nejspíše všechno nějak vstřebával, řekl: "Dobrá tedy, kdy můžete nastoupit?"