Dalibor a já

Večeře.

Večer:

Bylo půl pátý a já pořád seděla na venkovní sedačce. Dalibor mi vysvětlil že se tady na pár dní zdržíme. Celý den jsem byla venku a chodila po obrovské zahradě. Je to tady krásný, moc krásný. Asi mi ani nezbývalo nic jiného, když mi Dalibor mobil nebral, a na Freda ani číslo nemám. Taky jsem přemýšlela o té smlouvě, a o mé kariéře. Nebylo by to špatný, zvlášť když je Scooter manažer celebrit, kteří jsou vážně populární. A to že mi dali šanci je neuvěřitelný. Ale i tak si neumím představit, že bych se musela domlouvat anglicky, když anglicky vážně moc neumím. Třeba by mi to šlo, ale třeba ne. Rozhodně bych si to zkusit chtěla, ale co když to nevýjde? Co když se budu snažit zbytečně? Vážně nevím, co mám dělat. Asi to zatím nechám být, a později se k tomu vrátím. Teď se musím jít připravit.

Vzala jsem si na sebe černé puntíkované šaty. V kufru jsem dlouho hledala nějaké doplňky, než jsem našla stříbrný náramek a bílou kabelku. Pak jsem si ještě vytáhla bílé lodičky a vše si až na boty si oblékla. Před tím vším jsem zaklepala na dveře, ale nikdo neotevřel, tak jsem si otevřela sama. Bylo to ode mě drzý, ale já se připravit musela. Šla jsem do koupelny a tam jsem se nalíčila. Měla jsem jemné hnědé stíny, tenkou černou linku a řasenku. Rty jsem si namazala balzámem. Chyběly mi jen vlasy. Ty jsem si na vlnila a nechala rozpuštěné. Byla jsem připravená, tak jsem si šla obléknout boty. Popadla jsem mobil, a vytočila Daliborovo číslo. ,,Ano?" ozvalo se. ,,Kde jako si?" hned jsem po něm vyjela. ,,Jsme před domem, kde jsi ty?" zeptal se. ,,V domě" zavěsila jsem to. Já vím, jsem moc urážlivá a bůh ví co všechno, ale když vás někdo nechá samou na pozemku, který vám nepatří, absolutně se v něm nevyznáte a ještě ke všemu, když se máte nachystat na večeři. Potlesk pro něj prosím. Teď jen doufám, že mě neseřvou. Najednou mi začal zvonit mobil. Jen nějaké číslo. Ikdyž jsem nevěděla kdo to může být, zvedla jsem to. ,,Halo?" řekla jsem to česky.  ,,Je u telefonu slečna Adele?" angličan. ,,Ano" odpověděla jsem. ,,Jděte prosím do domu, za chvíli pro vás přijedou sekuriťáci" rozkázal. No, já jaksi už v domu jsem, ale to jsem mu radši neřekla. ,,Fajn" pak už to típl. No, tak jdeme nejdřív za klukama.

,,Vážně jste mě tady museli nechat?" zase jsem vyštěkla. ,,Promiň, ale bylo to důležitý" řekl Fredo. Předala jsem jim můj kufr a šla zase dovnitř.

,,Dobrý den, Adele" kývnul na mě masivní chlap se snapbackem. ,,Dobrej" odsekla jsem. No jo, když na ně čekáte přes půl hodiny, náladu fakt nemáte. Ještě jsem si zaběhla pro peněženku ke klukům. V kabelce jinak mám mobil, kapesníky a teď už i peněženku. A můžeme vyrazit. 

Jeli jsme zase černým Jeepem. Cestou jsem se s jedním s bodyguardů seznámila. Jmenuje se Charlie a je vážně milej. Je mu 19, ale chová se vážně na třináct. Ostatní pořád mají kamenný výraz a snad nikdy se neusmívají. Charlie je z nich nejmladší a asi i nejlepší. Nevím proč, ale měli jsme zapotřebí si dělat pořád fotky. Je s ním vážně zábava. Teď už jsme ale před restaurací, a já se bojím toho, co tam na mě čeká. Před, vzad i na bocích restaurace jsou miliardy lidí, a já asi tuším proč. Scooter říkal že pracuje pro hodně celebrit, takže mi možná zařídil večeři s jednou z nich! To si teda neumím představit. Další věc co si neumím představit je ta, jak se sakra dostanu přes takovou haldu lidí. Restaurace má prosklené stěny (aha), takže jde vidět co se uvnitř děje. Tak teď mám vážně stres. 

Jako první vystoupil Charlie a nějaký chlap, ten další pořád seděl. Charlie mi jako getleman otevřel dveře a podal ruku, kterou jsem přijala. Pomohl mi ven z auta a hned jak jsem vystoupila, vystoupil i poslední sekuriťák. Všichni na nás otočili hlavy a na mě se upřel zrak. Asi si všichni myslí, že jdu za tou celebritou, která tam sedí, tak mě vraždí pohledem. Je vážně hezký, jak se k sobě lidi chovají no. Já s tím ale asi nic neudělám. Z každé strany jsem kolem sebe měla Charlieho a chlapy, takže se to dalo přežít. Musím říct, že pokud by tohle byl můj každý den, kdybych byla celebritou, asi bych to nepřežila. Ti slavní musí být vážně trpělivý a sebevědomý, aby tohle každý den snášeli. Každopádně moc nenavazuji kontakt s fanynkami, protože mě, a všechno kolem točí. Nechci abych byla najednou známá, a to jen kvůli téhle večeři. To vážně ne. Dnešek musím nějak překousnout. Jen se modlím, abych před tím člověkem, co tam sedí, nedostala infarkt. Musí být hodně populární, když je tady tolik lidí.

Tak, a máte tady docela dlouhou část:) 800 slov:P Snad se vám tohle bude líbit,protože mě to s ním docela baví:D