Štěstí v neštěstí♡

Stesk

On...se zbláznil...

Jediné, na co jsem se zmohla, bylo tupé zírání na naše spojené dlaně, položené v jeho klíně.
MC: "Oh, vážení diváci, toto jsme opravdu nečekali. Vyznání v přímém přenosu! Bohužel nás ale tlačí čas, takže vás nemohu více vyzpovídat. Jaká škoda..."
Škoda? Díky Bohu...
MC: "Rozlučte se prosím s BTS!"
Kluci, stále trošku ohromeni z Namjoonova přiznání, zamávali do kamery. "Aaa...střih! Dobrá prác-"
"TY JSI SE ZBLÁZNIL!" přerušila jsem chválení režiséra a prudce vstala s pohledem upřeným do jeho očí. Krev ve mně vřela. Jak tě tohle vůbec mohlo napadnout?! Si už nepamatuješ tu šílenou sasaeng, která vrazila do zákulisí mi vyhrožovat, a to jsem s vámi jenom byla ve videu? Co přijde teď, moje poprava?!

"Peri, já..." začal, ale já ho rukou umlčela. "Nesnaž se. Nechoď za mnou." řekla jsem úsečně a nehledě na všechny ruce, které se mě snažily zastavit, jsem s malým batůžkem v ruce vztekle rozrazila dveře studia a rozeběhla se někam pryč.

Až, když jsem byla o několik ulic dál, jsem se podívala do batůžku, co v něm mám. První mě překvapil neutichající mobil, s už asi 20ti zmeškanými hovory od Namjoona. Vypnula jsem ho a pohřbila někam na dno batůžku. Krom něho jsem tam měla rukavice a peněženku s korejskými wony, které mi byly bohužel k ničemu. Toto ubohé zavazadélko jsem si hodila na záda a šla dál.

Myšlenky mi zaplavovaly mozek, jedna za druhou, jako tsunami. Jedna mi ale stále nechtěla dát pokoj. Ona si mě najde. A pokud ne ona, tak nějaká jiná. Tak proč mu dělat tu radost a nechat se bránit? Jenom by jim to ubíralo fanoušky. Čert mě vem! Vztekle jsem kopla do kamene u chodníku a šla směr Bůhvíkam.

Celý den jsem cestovala ulicemi křížem krážem, přes parky a mosty, pozorujíce každodenní ruch velkoměsta. Opřela jsem se o zábradlí nad řekou a zahleděla se do zakalené vody, blištící se v sešedlém říjnovém oparu. Aish, je chladno. Mohla jsem cestou ze studia ještě popadnout bundu. Moje inteligence lvl. Toustovač.

Šla jsem, kam mě nohy zanesly. Bylo to celkem uklidňující a postupně ze mně vyprchal všechen vztek. Měla bych se vrátit. No jo, jenže kam? I kdybych našla někoho, kdo by byl schopný mě navádět anglicky, nevěděla bych kam. Kruci!

Nevnímala jsem svůj hlad, ani zimu, která otřásala mým tělem. Jediné, na co jsem myslela, bylo vrátit se. Vrátit se do jeho náručí a už nikdy neodejít. Proč jsem tak vyšuměla? Aish, vždyť nás jen chtěl prohlásit oficiálně za pár! Proč jsem na to reagovala takhle?

Stmívalo se a já pomalu začínala panikařit. No tak, vzpomeň si na jméno toho hotelu, kde máme být ubytováni! Jak to jen bylo...podle nějakého cestovatele. Kolumbus? Ne, někdo jiný...ahh, proč se mnou můj mozek nespolupracuje zrovna teď?!

Začínalo to nějak na M...Ma...Marco Polo Hotel! Ano, to je ono!!!

Poskočila jsem na místě štěstím a snažila se zachytit někoho, kdo by mi byl schopný poradit. "Please...can you speak english?" ptala jsem se snad každého, kdo kolem mě prošel. Ale všichni jen kroutili hlavami a pospíchali dál, do práce nebo do svých domovů.

Už byla tma a já byla opravdu vyděšená. Co když to nenajdu a oni zítra odletí beze mně? Co pak?! Vlastně, nic jiného si nezasloužím...

Všimla jsem si opodál stojící skupinky turistů, pravděpodobně z Evropy. Heuréka!
Můj odhad byl správný a já se k mému štěstí dozvěděla, že nejsem daleko od hotelu. Snažila jsem si co nejpodrobněji zapamatovat instrukce a uvnitř křičela radostí, že ho zase brzy uvidím.