Nový rok, stejné starosti /aph - FrUK/cz

Nový rok, stejné strarosti

Arthurovi se konečně po zdánlivě nekonečně dlouhém hledání podaří najít ty správné dveře vedoucí na střechu. Konečně, protože již přinejmenším půl hodiny se pokouší objevit východ z temného hlučného baru, aby se mohl nadýchat čerstvého vzduchu. Okamžitě je však zasažen poryvem studeného proudu vzduchu, který mu rozdrkotá zuby. Skoro dostane chuť se otočit a vrátit se do vyhřátých, i když hlučných prostor za ním. Avšak nakonec to neudělá a zůstane stát osamocen venku s výhledem na město lásky.

Povzdechne si. Tohle opravdu není místo, kde by si přál právě teď být. Mohl být v klidu, doma, ve svém londýnském bytě a nikoliv na druhé straně La Manche tesknit po domově. Neměl jsem vůbec jezdit... Ale když zhruba před týdnem přišlo ono osudné pozvání od Francise, na jeho Silvestrovskou party, kvůli které dokonce pronajal i tenhle bar a kam pozval snad všechny evropské země, tak ho prostě napadlo, že by mohlo být celkem fajn trávit pro změnu nový rok s ostatními...

Což ovšem samosebou není. Měl si jako každý rok zalézt do postele s knihou a ignorovat příchod dalšího roku, se kterým se stejně bude za chvíli zase loučit. Nějak nedokázal najít důvodu k oslavám, kvůli čemuž se raději odpojil od ostatních, kteří jsou nejspíš jiného názoru. Alespoň tomu nasvědčuje hlasitá hudba výkřiky nesoucí se až sem. Nic pro něj.

Možná, že někdy jindy by se k nim i byl schopný připojit a bavit se s nimi, ale jeho novoroční splín se letos dostavil dřív než obvykle. Splín z toho, že přichází další rok, který sebou opět přinese víc problémů než řešení, víc zklamání než radostí, víc povinností než pohody a tak dále. Ne, není pesimistický, jenom už žije příliš dlouho na to, aby si dělal plané naděje. Takže v žádný lepší zítřek nedoufal, jeho jediným přáním je asi momentálně jen to, aby si jeho nepřítomnosti nikdo nevšimnul a on se mohl co nejdříve nepozorovaně odplížit pryč. Možná že když to vezme zadem...

„Ah, tak tady se schováváš, mon cher..." dveře se otevřou a na střechu vstoupí ten poslední, koho by si nyní, či kdykoliv jindy přál vidět. Tiše zakleje. Rozhovor s pořadatelem celé téhle oslavy, nebo jak to má nazvat, rozhodně nedominuje na seznamu věcí, co by chtěl právě dělat. Spíš by se dalo říct, že je to jedna z těch posledních věcí na, které má momentálně náladu.

„Jen jsem se chtěl jít na chvilku vyvětrat," odpoví mu se vší slušností, ale otáčet se k němu nenamáhá, jen dál hledí na noční Paříž s nadějí, že jeho nechtěnému společníkovi to bude stačit a raději se vrátí ke svým hostům dole.

„Takhle sám a navíc zrovna teď? Vždyť už do konce roku zbývá pouze pár minut," prohlásí Francis překvapeně a místo toho, aby se otočil k odchodu, jak si Arthur tak zbožně přál, popojde naopak ještě o něco blíž k němu a postaví se po jeho boku.

„Ano, ale možná tak pro tebe. Mě k novému roku dělí více než hodina," sdělí mu Brit naprosto vážně, když si ověří tuto informaci na svých náramkových hodinkách, na kterých se již vskutku minutová ručička nápadně posouvá k celé, zatímco ta hodinová v klidu spočívá na jedenáctce.

„Víš, nejspíš sis toho ještě nevšiml, ale právě teď si ve Francii, což znamená, že by ses měl přizpůsobit mému času, non?" poznamená Francis a pousměje se tomu, jako by právě řekl něco velmi vtipného, za což nejspíš může už těch pár skleniček vína, co vypil a které neušetřili mírné opilosti ani jeho.

„Samozřejmě, pro mě za mě, ale nyní... neměl by ses radši vrátit ke svým hostům?" Arthur nevzdává svou snahu zbavit se ho.