Unášeni větrem

Loučení

(Ahojky, tak jsem zpátky z lyžáku. Dala jsem sem ten díl sice trochu pozdě a za to se omlouvám. Nabalili nám toho ve škole nějak moc. Můj plán je, že každej tejden vydám minimálně jeden díl, ale spíš dva takže to snad nebude tak hrozný. Přeju vám příjemné počteníčko a komentujte prosím)

Anika se v paláci duší docela rychle zdokonalovala. Dokázala svoje schopnosti ovládnout až do té míry, že dokázala porazit skoro všechny členy nulté divize. Snad až na Ichibeie. Po čtrnácti dnech nastala chvíle odchodu. A je pravda, že se jí odtamtud vůbec nechtělo. A taky se měla dozvědět, co je jejím oficiálním úkolem. Jako šestý člen nulté divize měla o trochu jiný úkol.

Anika

 Rázovala jsem si to směrem k Ichibeiovi. Asi před půl hodinou mi poslal esemesku, ať k němu přijdu. Už jsem tušila, co mi bude chtít říct. Už nastal můj čas, takže budu muset jít do Soul Society. Sice nevím proč, ale řekla bych, že se to za chvíli dozvím.

 V ulicích Paláce duší už jsem se jakž takž vyznala. No, nebylo to ještě ideální, ale to už mi teď bylo celkem na nic. Po chviličce kličkování uličkami jsem se konečně dostala k Ichibeiovu domu. Jak se dalo od Nulté divize čekat, byl honosný a komfortní. Prošla jsem zahradou a zastavila před velkými mahagonovými dveřmi. Už jsem zvedala ruku, abych zaklepala, ale dveře se začaly samy otevírat. V tu chvíli jsem asi musela vypadat dost komicky, protože se na mé tváři mísily dva výrazy. Zmatenost a rozmrzelost. Nesnáším to jejich předvádění.

 Když jsem vešla a rozhlédla se kolem, musela jsem obdivně hvízdnout. Zařízené to tu měl opravdu pěkně. Místnost byla vymalována do světlých odstínů žluté a oranžové. Všude byla rozmístěná křesílka a polštáře. To se k němu hodí. Nakonec tomu všemu dominoval obrovský psací stůl, který byl přímo naproti dveřím. Byl zavalený různými papíry, spisy a složkami. Za ním se v jednom z křesel rozvaloval Ichibei a fascinovaně hleděl na tu změť. Po chvilce zvedl hlavu a podíval se na mě. Já jsem jen nadzvedla obočí a podívala se na tu zvláštní hromadu.

 "Je v tom systém a neříkej že ne!" řekne, když vystopuje můj pohled. "Jenom ho v tom ještě musím najít," zabručí si spíš pro sebe.

 "No, já teda nevím. Mě to pořád připadá jako neuspořádaná změť všeljakejch papírů. Ale možná se na to jen dívám ze špatnýho úhlu," řekla jsem a s předstíranou zvědavostí jsem se naklonila na stůl.

 "Víš o tom, že si hrozná provokatérka?" zeptal se a zatvářil se nanejvýš uraženě.

 "To já přece nikdy," řekla jsem nevinně.

 "No, ale teď vážně. Už asi tušíš, co tě teď čeká, viď?" zeptá se i když už určitě ví, jak mu  odpovím.

 "Mám určitou teorii," poznamenala jsem.

" Takže já ti to raději jenom shrnu," rozhodl Ichibei a začal vysvětlovat: " Jelikož jsi šestý člen nulté divize, máš jiné pravomoce a povinnosti než my ostatní. Popravdě ti můžu říci jen to, co jsem zaslechl, protože jsem nikdy nikoho jako ty nepotkal. Šestý člen se vždycky nazýval Vrah. Neví  se z jakého důvodu. Tvým úkolem je dohlížení na Soul Society, kontrolování jejich činnosti a podávání hlášení. Nyní půjdeš, a pokusíš se tam zapadnout" ukončil svůj výklad. "A hlavně tam na sebe dávej pozor. Od ostatních tě mám pozdravovat. Nemají rádi loučení. Možná se na tebe někdo přijde podívat, ale teď už utíkej. Máš hodně práce."

 "No super. Takže mám práci. Moje chvíle lenošení končí," povzdychla  jsem si. "Tak zatím."

"Čůs," odpověděl mi zvednutím ruky. Než jsem stihla dojít ke dveřím ozvalo se od stolu: "Počkej! Něco jsem ti zapomněl dát." Vstal od stolu a přešel ke mě. Do rukou mi dal "menší" knihu a mobil.

 "To je služebák?" zeptala jsem se napůl žertem.

 "Jop. Co jinýho by to asi bylo? Přece ti nebudu kupovat ze svýho mobil," řekl a na tváři se mu objevil jeden z jeho obvyklých úsměvů.

 "No já nevim. Peníze bys na to měl, a ani by ti to moc nehnulo s rozpočtem. Mohla jsem si myslet, že jsi mě chtěl obdarovat pěkným dárkem," snažila jsem se argumentovat, ale nějak jsem nemohla najít slova. Tak z toho asi vyšel úplnej blábol.

 "Možná příště Kuchiki," přistoupí ke mě a rozcuchá mi vlasy. Představa že i on je větší než já je hrozná. "No a to druhý je něco jako návod. Je to hrozně staré a nepředstavitelně cenné. Kdysi to prý napsal Král duší. V podstatě je to něco jako kodex Vrahů. Je tam popsáno, co je Vrah zač a jaký je jeho úkol. Potom nějaké speciální techniky, atd... . Ale to ti asi nemusím říkat," vysvětlil mi, když už jsem ho chtěla požádat o vysvětlení další podivné věci.

 S posvátnou úctou jsem knihu otáčela v rukou a potom jsem nahlédla dovnitř. Byla to nádherně zdobená kniha. Rozhodně se moc těším, až se do ní budu moct začíst. 

 Naposledy jsem mu zamávala a vydala jsem se ke svému obydlí. Bydlela jsem v malém, stroze zařízeném bytě. Tam jsem si zabalila svých pár věcí. Neměla jsem toho moc, takže se mi to vše vešlo do mé tašky přes rameno. Když jsem už byla připravená, vyšla jsem z bytu. Venku jsem se ohlédla. Musela jsem říct, že i když jsem tu strávila jen chvíli, tak mi to tu docela přirostlo k srdci. Potom jsem se vydala ke kraji paláce duší. Tam už na mě čekala Kiriko.

 "Nechtěla jsi doufám odejít bez rozloučení Anika- chan? zeptala se pohlédla na mě s šibalským úsměvem na tváři.

 "To bych si nedovolila Hakifune- sama."

 "Ale, nebuď tak formální," přistoupila ke mě a objela mě.

 "Dávej na sebe pozor a kdybys někdy někde viděla Hiyori nebo i to pako Shinjiho a ostatní. Už dlouho jsem o nich neslyšela," zatvářila se trochu posmutněle.

 "Určitě budu. Něco podobného jsem stejně měla v plánu," zazubila jsem se na ní. "A paní Kiriko, než odejdete, mám jednu otázku," řekla jsem než Kiriko stihla odejít. "Jakže se mám dostat dolů?"

 Asi jsem se musela tvářit hodně natvrdle, protože Kiriko doslova vybuchla smíchy. Chvíli se tam svíjela a tekly jí z čí slzy. Když se konečně uklidnila tak mi to trochu osvětlila. Ale musím říct, že se mi ten nápad ani za mák nelíbil.

 "Takže pokud vím Ichibei ti dal asi před týdnem přívěšek ve tvaru trojhranného klíče. Říká se mu královský klíč. Ten ti dovoluje procházet ochrannými vrstvami Paláce duší. Ten tvůj je trochu jiný. Jelikož jsi Vrah, tak je vyroben speciálně tak, abys prošla, ale nenarušila štít. No a ohledně cesty dolů. Buď se zkus teleportovat, ale to nedoporučuju bolí z toho hlava, nebo můžeš skočit.

 "Skočit? Neni několik tisíc metrů pro skok trochu no jak to říct... ." snažila jsem ze sebe vymámit nějakou odpověď, ale nakonec jsem jen rozhodila rukama.

 "Klíč má tu funkci, že tě zastaví a taky tě ochrání tvé reiatsu?" snažila se mě Kiriko uklidnit.

 "To jste mě vážně uklidnila, ale tak dobře."

"Tak zatím," rozloučila se Kiriko.

 Chvíli jsem ještě přešlapovala na kraji té nehorázně velké hloubky pode mnou. Sice jsem viděla jen mraky, ale to mě nijak neuklidňovalo. I když mi všechno ve mě říkalo: Ty šílenče nedělej to! Zabiješ se! Tak jsem udělala krok do prázdna. Na kůži jsem ucítila ledový vítr a hučelo mi v uších. Podívala jsem se na sebe. Viděla jsem stále zmenšující se palác duší. Srdce mi bušilo jako o závod. Po chvíli letu jsem se uklidnila, protože jsem si uvědomila, že tohle bude ještě dlouhej pád. Tak jsem vymyslela plán pro svůj další postup.

 Nakonec z toho vyšlo toto: Chvíli se do ničeho nebudu moc montovat a potom se jako jeden z adeptů vrátím do Seiretei. To byl celkem slušný plán. Mezitím budu sbírat informace.

 Nakonec jsem si let docela užila. Dokonce jsem relativně bezpečně přistála. A svůj plán jsem dodržela.

O DVA ROKY POZDĚJI

 A teď přichází má chvíle. Po setkání s Byakuyaou a Toshirem jsem se rozhodla, že přišel ten pravý čas. Konečně se po tom co jsem zažila vracím do Seiretei. Vracím se domů. A hodlám to pořádně rozjet.