Jsem stvůra? II

Kapitola1

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Už tři měsíce chodím s malým ustrašeným koťátkem. A ne, zatím se mezi námi nic nestalo, čehož lituji, ale vím, že je Kyo nejistý a že se též bojí.

Jsme spolu každý den, vždy po jeho škole jde ke mně domů a povídáme si o všem možném. A však... Poslední dobou chodí později, než normálně a to už na první pohled není to moje koťátko.

Vždy, když promluví, tak cítím tu bolest v hlase a když se zeptám, co se děje, okamžitě obrátí hlavu na opačnou stranu a začne mumlat, že mu nic není. Nikdy neuměl dobře lhát, a proto se nedívá do očí, jeho oči, jeho nádherné oči naopak tvrdí něco jiného.

A taky se na něm cosi změnilo. Dalo by se říci styl oblečení, protože od minulého týdne začal nosit dlouhé rukávy a též začal nosit sluneční brýle.

Ano, lidé ho nenávidí za zvláštní zbarvení očí, ale u mě doma nosit sluneční brýle? Opravdu jsem překvapen a dnes chci zjistit, co přede mnou tají a proč se mi nesvěří.

Shion

Netrpělivě pochoduji po pokoji a každou minutu kontroluji mobil, jestli tam není zpráva, nebo zmeškané volání.

Kyo zase jde pozdě, už tu měl být před hodinou, opravdu se o něho bojím. Poslední dobou se ke mně chová jinak. Povzdechnu si a pramínek vlasů si upravím, abych viděl na display mobilu. Z mého přemýšlení, mě vyrušilo zakňučení.

Když jsem se otočil, viděl jsem Mai, jak si hoví na gauči a láskyplně na mě hledí. „Ach Mai... Kdybys tak věděla, co mě trápí." Zamumlal jsem, došel jsem k ní a pohladil jí po maličké hlavičce. Povzdechnu si a znovu zkontroluji mobil, nic, ani zpráva. Nelly, jako správný hlídač ležela v mé posteli a spokojeně oddychovala.

Byl jsem naštvaný na Kya, opravdu to takhle dál nejde, nechápu, proč mi tají věci, které bych očividně vědět měl. Nikdy přede mnou tajemství neměl, tak proč teď? Z mého přemýšlení mě vytrhne hlasitý zvuk zvonku, oznamující návštěvu.

Když dojdu k oknu, zvonění se ozve znovu, někdo nedočkavý...Zaměřím pohled na postavu, zahalenou v šále, jakmile si mě postava všimla, začala zběsile mávat. Zvednu ruku na pozdrav a pomalu se loudám k botníku, kde si vezmu tenisky a vyjdu ven.

Kyo

Snažil jsem se, abych nepřišel pozdě, ale nohy bolely a zápěstí štípalo. Když jsem zazvonil, nikdo dlouho nevycházel, nijak nevypadalo, že doma nikdo není.

Zkusil jsem znovu zazvonit a na mé štěstí, které skoro vůbec nemám, se objevil za závěsem Shion, můj Shion. Okamžitě jsem vystřelil ruku do pozoru a začal zběsile mávat, ale bolest se okamžitě dostavila do zápěstí a já po chvíli musel ruku stáhnout zpět, opatrně a hlavně nenápadně jsem se chytil za zápěstí.

Vím, že Shion něco tuší, ale já mu nemůžu říct, co se mi děje v životě. Vyváděl by a já nechci, aby se do toho zapletl. Už tak mu dělám potupu, když jsme spolu. Všichni na nás hledí, jako na monstra, teda speciálně na mě, když se mnou ale Shion není, tak má život jako v bavlnce...

Teda, až na tu smrt, co postihla jeho přítelkyni. „Shione! Ahoj, omlouvám se, že jdu pozdě, ale znáš brášku, chtěl si hrát, tak jsem musel na hodinku, fakt promiň" řekl jsem a sklopil hlavu.

Shion

„Dáváš přednost rodině, to je krásné, ale škoda, že je to lež Kyo..." Zdůraznil jsem jeho jméno a chladně jsem mu skenoval barvy očí. Tak nádherné mohl mít jenom on.