Láska je nevyzpytatelná/Vadak, MenT

3. kapitola

Pohled Naty

Cinkla mi zpráva na messengeru. Rozklikla jsem ji, byla od Vádi. "MenT mi napsal, že zítra za ním můžu přijet natáčet a někoho mám vzít s sebou. Máš zítra čas jet na celý den do Pardubic?" "Jasně, pojedu moc ráda! Co budeme točit?"odepsala jsem. Odpověď přišla za necelých pět minut. "Tichou poštu." "Ok, ale nejsou na to potřeba aspoň čtyři lidi?" "Jo, přijde ještě Kovy."

Kovyho jsem už na jedné akci potkala, docela jsme se tam zakecali, při mém štěstí jsem mezitím někde ztratila Vadima, který už odešel na afterparty, protože si myslel, že jsem mu zdrhla já. Myslím, že si mě bude Kája pamatovat. Zato MenTa jsem nikdy naživo neviděla, znám ho jen z videí a z Váďova vyprávění.

Další den

Šli jsme na vlak v 8:45 (nevstávala jsem moc ochotně takhle brzo). Na nádraží mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v tabulích s nápisy Přijezd a Odjezd. Vadim šel mezitím koupit jízdenky a já měla za úkol zjistit, odkud náš rychlík jede. Než jsem našla správný řádek a vyčetla, že to tam stejně ještě není napsané, byl zpátky se dvěma papírky v ruce. Ozvala se znělka hlášení. Ne, že by to za tu chvíli, co jsme na nádraží bylo něco neobvyklého, přesto jsem zbystřila sluch. "Rychlík 2646, ze směru České Budějovice má zpoždění 10 minut. Omlouváme se za případné problémy. Upozorňujeme, že se ohlášená doba zpoždění může změnit." Vadim do mě mezitím něco mlel a pak se zeptal:"Co ty na to?" "Doprdele ne, tohle přímo nesnáším."podotkla jsem ke zpožděnému vlaku. "Jak to, vždyť gumový medvídky jsi měla vždycky ráda." Zřejmě chtěl jít koupit něco k jídlu. "Ale ne, bonbony klidně kup, já jenom, že právě hlásili, že náš vlak má zpoždění." "Tak to stihnem zajít ještě na pizzu." Musela jsem se usmát. "Tak jo, jdu taky."

Nejvíc mě pokaždý naštve ta věta "upozorňujeme, že ohlášena doba zpoždění se může změnit", jako kdyby jim těch deset minut nestačilo. Nakonec se zpozdil o čtvrt hodiny.

Nastoupili jsme asi tak do poloviny vlaku a jako důkaz, že zázraky se dějí, jsme našli prázdné kupé, které jsme okamžitě osídlili. Tenhle způsob dopravy mi vždycky připomene ty časy, kdy jsem byla malá a s oběma rodiči jsme jezdili vlakem skoro každý víkend k babičce do Loun. Měla tam velkou zahradu s domkem a taky svého nejlepšího kamaráda, psa Míšu. Bavilo mě lézt po stromech a v létě si trhat meruňky, na které babička nedosáhla. Sklízeli jsme jich hodně, víc než bychom snědli, tak jsem pak obíhala celou ulici s plným košem meruněk. Na jedné větvi staré jabloně byla přivázaná houpačka, moje nejoblíbenější věc na hraní. Taky jsem si dávala závody s Míšou s jednoho konce na druhý. Samozřejmě vždycky vyhrál, ale mně to nevadilo. Někdy přijel i Vadim, na to jsem se vždycky těšila celý týden dopředu. Pak ale babička dostala rakovinu a rok nato zemřela, to mi bylo třináct. Ve stejném roce se moji rodiče rozvedli, po dlouhých sporech teď bydlím s mamkou.

Chvíli jsme si hráli se sedačkama v našem kupé, až se nám podařilo je sklopit, takže každý měl svoji řadu, na kterou si lehl. Zatáhli jsme záclonky do uličky a spokojeně jsme odpočívali a kecali až do Prahy, kdy se do vlaku nahrnuly davy lidí. Přibyli nám čtyři noví spolucestující, kteří se tam drželi až do konečné zastávky, kam jsme mířili i my. Do Pardubic jsme dorazili v 10:25, místo původních desti hodin.

U MenTova studia Vadim zazvonil. I přes dveře jsem uslyšela hlasité dupání a křik:"Neser Karle! Néééé! Pomóóóóóc!" Po chvíli se otevřely dveře, za kterými se krčil Honza, za ním stál Kovy s polštářem v ruce, připraveným k dalšímu úderu. Když zaregistroval, že ho pozorujeme, tak objal polštář oběma rukama, nasadil svatouškovský výraz:"Ahoj!" "Já tě asi zabiju,"smál se ze země MenT. Vyhrabal se na nohy, objal Vadima a poplácali se po zádech. "Ahoj Váďo!" "Čus, už jsme se dlouho neviděli." Pak se Honza otočil na mě:"Ahoj, tebe jsem ještě nikdy nepotkal, jak se jmenuješ?""Ahoj, já jsem Natka" "Honza." Podali jsme si ruce. Podíval se na Vadima:"Nevěděl jsem, že máš holku." "My spolu nechodíme, jsme nejlepší kámoši." "Aha, sorry." Usmál se a já jsem postřhla, jak mu zajiskřily oči a projel mě pohledem. Co se mu asi honí hlavou? Taky jsem si ho dobře prohlédla. Od kotníků jsem jela očima nahoru, přes zelené tričko s krátkým rukávem, svalnaté paže až k obličeji, kde jsem se zastavila. Zalíbily se mi jeho hnědé vlasy a pak jsem se zahleděla do jeho nádherných pronikavě zelených očí. Setkali jsme se pohledema usmáli se na sebe. Byl to jeden z nejúžasnějších pocitů v mém dosavadním životě, přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Pak mě ale Vadim chytil za ruku:" Tak jdem na to,ne?" Trochu zaraženě jsem přikývla a všichni jsme se přesunuli dovnitř.