How To Save A Life [ A Robert Downey Jr. Fan-Fic CZ ]

2. Rutina

Byl psychicky hrozně nestabilní, jako by jeho mysl byla z porcelánu. Potřeboval pomoct,a to naléhavě. Jinak zcela propadne svému smutku.

„Jsem v pořádku Roberte." Zašeptala jsem. Držela jsem ho v úzkém objetí a cítila jsem jak jeho srdce rychle bije. „Neměj o mě strach. Nebolelo to a ani teď necítím žádnou bolest."

Přála jsem si, aby mě mohl slyšet. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem v pořádku, a aby věděl, že ho neobviňuji.

„Tolik tě miluji." Pronesla jsem do ticha a z oka mi ukápla slza. „Byl jsi a pořád jsi můj život! Všechno co jsem a všechno co dělám...dělám pro tebe. A bolí mě vidět v tomhle stavu, tak zraněného a tak na dně. Už ani nejsi sám sebou..."

„Nechtěl jsem, aby se to stalo." tiše vzlykl. „Nikdy jsem tě nechtěl zranit Kate. Jen chci abys věděla..."

Odmlčel se.

Milovala jsem, když mluvil, jakoby věděl, že ho poslouchám. Pokaždé, když tak udělal jsem věřila, že nějak poznal to, že jsem stále u něj a dávám na něj pozor. Ale nesnášela jsem, když jsem ho viděla, jak se viní za mou smrt.

„Už nikdy tak nepřemýšlej, už nikdy v životě, Roberte." řekla jsem trochu třesoucím se hlasem a jemně jsem ho políbila na tvář.

Láskyplně jsem mu prohrábla vlasy a ucítila jsem jeho neodolatelnou vůni, podle které jsem ho vždycky poznala i se zavřenýma očima.

„Chybíš mi Kate." tiše pokračoval. „Udělal bych cokoli, jen abych tě zase mohl držet v náruči..."

Usmála jsem se na něj a ještě víc se k němu přivinula.

„Neopustím tě." slíbila jsem mu. „Vždycky tady budu pro tebe Robe, nezáleží na tom, co se stane."

Nechystala jsem se ho opustit za žádných okolností. Budu na něj dohlížet, po celý zbytek jeho času na Zemi.

Najednou vystoupil z auta a začal vytáčet číslo na telefonu.

Šla jsem za ním ven a z očí jsem si utírala poslední zbytky slz.

„Tome?" zeptal se trochu roztřeseně. „Můžeš pro mě zajet? Já nemůžu. Já prostě-...prostě nemůžu.

Ztěžka se posadil na obrubník vedle své stříbrné Audi R8 a čekal.

Sedla jsem si vedle něho a položila jsem mu hlavu na rameno, zatímco jsem si propletla prsty s jeho. I když to nemohl cítit, uklidňovalo mě to a měla jsem pocit, jako bych Robovi aspoň trochu pomáhala.

Za chvíli jsem uviděla černé sportovní auto pomalu jedoucí naproti nám.

Byl to Tom, který přijel pro Roberta.

Robert zvedl hlavu a podíval se na Toma, který vystupoval za auta.

„Čau kámo!" pozdravil s jeho zvučným britským barytonem

Robert neřekl ani slovo, prostě se na něj jen podíval, nebo to spíš vypadalo jako by se díval skrz něj.

„Další záchvat?" zeptal se opatrně a klekl si na zem před nás a jeho jasně modré oči si měřily Roberta zkoumavým pohledem.

Rob nepatrně přikývl, ale pořád neodpovídal.

„Jak špatné je to teď?" nepřestával pokládat otázky. „Držel si se dýchacích instrukcích?"

Robert znovu přikývl, ale stále jakoby nepřítomně zíral někam do dálky.

„No tak, Robe" řekl Tom a vstal. „Jsem si jistý, že jsi dneska ještě nesnídal."

„Já...nemám hlad..." odbyl ho Robert, pomalu se zvedl a šel za Tomem do auta.

Já opět následovala každý jeho krok a sedla jsem si na zadní sedadlo.

Robert se pohodlně usadil a úzkostně vyhlížel z okna. Vypadalo to, jakoby něco nebo spíš někoho hledal. Ale nenajde to. Ne na této straně.

Moc dobře jsem věděla o čem přemýšlí. Přistihla jsem ho při přemýšlení o sebevraždě už tolikrát a právě teď na to myslel znovu.

„Ani na to nemysli." zašeptala jsem potichu a trochu rozlobeně, ale zároveň smutně jsem se na něj podívala a doufala jsem, že se to nikdy doopravdy nestane. TO by mě doopravdy zničilo.

Ale bylo tu tolik lidí, kteří se ho snažili držet nad vodou. Ještě nenastal čas, aby mě přišel navštívit. Jeho čas na Zemi ještě nevypršel.

Zatím ne.