How To Save A Life [ A Robert Downey Jr. Fan-Fic CZ ]

1. Noční můra

Hello everybody!

Momentálně nějak nemám čas na povídku The Avengers - Salvation of Westeros, má sice jen 500 přečtení, jenže zase na to, že tam vůbec nepřidávám je to dobrý....xD
Každopádně jsem narazila na super povídku o RDJ a Nině Dobrev a i když jste třeba fanoušci jen jednoho (jako já :D ) nebo nikoho, stejně si to přečtěte, protože si tam můžete představovat někoho jiného....Ta povídka se mi opravdu fakt moc líbila a několikrát m i rozbrečela, a protože českých povídek o RDJ je fakt málo rozhodla jsem se ji přeložit :3 Snad vás zaujme stejně jako mě <3
P.S. kdybyste někdy narazili na nějaký výraz nebo slovo, které by se dalo říct líp, tak napište do komentu, ono se někdy pro nějaké anglické slova hledá blbě české...
A kdybyste si to chtěli přečíst v aj tak tady je odkaz: https://www.wattpad.com/story/24844161-how-to-save-a-life-a-robert-downey-jr-fan-fic

Enjoy!
[593 slov]

Byla tma a úplněk svítil svým jasným měsíčním světlem skrz velká okna do naší ložnice, kde jsem sledovala spícího Roberta. Vypadal tak klidně, když spal, ale já znala pravdu. Snažil se skrýt svůj strach a smutek, ale jeho opravdové pocity přede mnou nemohl ukrýt. Byli jsme tak nějak spojeni...Všechno co cítil, jsem cítila také. A právě teď měl opět jednu ze svých nočních můr.

Pomalu jsem přešla k němu a opatrně si lehla do postele vedle něj. Snažila jsem se být co nejtišší, protože jsem ho nechtěla probudit. Bylo pro něj těžké usnout, bál se toho, bál se noci.

Podívala jsem se na něj a sledovala jeho hrudník pomalu se zvedající dolů a nahoru. Dolů a nahoru, dolů a nahoru...

„Jsi si jistý, že jedeme správně?" zeptala jsem se zvědavě s úsměvem na tváři, jak jsem sledovala Roberta, řídícího ve tmě. Jeho karamelové oči se soustředěně upíraly na tmavou cestu před námi.

„Jsem." odpověděl a usmál se na mě.

Natáhla jsem se pro jeho ruku na převodovce, naše prsty se propletly, zatímco jsem se na něj usmívala.

„Miluji vás, Pane Downey", zašeptala jsem a jemně políbila hřbet jeho ruky.

Já vás miluju víc, než si kdy můžete představit, Paní Downey", zašeptal odpověď a já viděla jak se nepatrně začervenal.

Naklonila jsem se zpátky a podívala se z okna. Těžko jsem mohla něco vidět, ale...

„Roberte!" zakřičela jsem zoufale předtím, než se naše auto převrátilo.

„Kate!" zařval Robert a zprudka se posadil. Jeho srdce tlouklo jako o závod

a jeho oči se naplňovali slzami.

Na jeho čele se leskly krůpěje potu.

„Byl to jen sen." zašeptala jsem konejšivým hlasem, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet a něžně ho pohladila po tváři.

Mohla jsem se ho dotýkat. Pořád jsem se ho mohla dotýkat, jako když jsem byla naživu. Cítila jsem jeho tří-denní strniště stejně jako jsem cítila horké slzy stékající po jeho tvářích.

„Je mi to tak líto." vzlykl a zavřel oči.

„To je v pořádku Roberte." zamumlala jsem, pořád hladící jeho tváře. „Nebyla to tvoje chyba. Neobviňuj se z něčeho, co jsi nemohl mít pod kontrolou."

Zvykla jsem si mluvit k němu, jako kdyby mě mohl slyšet, přestože jsem věděla, že nemůže. Ale cítila jsem se pak líp a část mě věřila, že nějakým způsobem cítí, že jsem pořád tady, uvězněná v tomto světě prázdnoty.

Náhle vstal a prošel naším domem.

„Nedělej to Roberte." snažila jsem se odradit, od toho co udělá tak jako tak a zatřásla jsem opovrživě a zoufale hlavou.

Následovala jsem ho do kuchyně, kde sáhl po sklenici a láhvi skotské.

Po té nehodě začal znova pít.

Vinila jsem za to sebe. Držel se od alkoholu tolik let a pak... Kdybych jen nezemřela...

Ačkoliv mu všichni říkali, že nemohl udělat nic aby zabránil tomu, co se mělo stát, nemohl přijmout svůj osud. Můj osud. Nikdy se nepřestal vinit za to, že neviděl auto, které do nás té noci nabouralo. Vinil se za to, že zůstal naživu.

Věděla jsem, že by si se mnou vyměnil místo. Udělal by cokoliv, aby změnil události té noci. Ale tak život nefunguje...

Vždy jsem věřila na Boha. Ne nutně na Boha samotného, ale na nějakou vyšší moc která,má naplánovaný každičký život na Zemi. Že je zde řada osudů

a každému je nevyhnutelně jeden předurčen.

A toto byla moje část osudu.

Rozhodně nejsem spokojená s umíráním ve třiceti letech, opouštějící milovaného a láskyplného manžela, vědíc, že moje smrt mu zničí život.

Ale musela jsem si zvyknout. Přijmula jsem svůj život na druhé straně. A nechystala jsem se ho opustit. Jen jsem prostě...

Čekala.

Tak snad se vám to už teď líbí :D hlasujte a komentujte, ať vím, jestli mám překládat dál ;)

*Stark