How To Save A Life [ A Robert Downey Jr. Fan-Fic CZ ]

2. Rutina

Hello everybody!

Tak jsem úspěšně přeložila další kapitolu xD a musím říct, že tam musím dost částí vymýšlet nebo předělávat,  protože v tý češtině by to pak bylo takový suchý :D No nevím, kdy přeložím další díl, protože se blíží uzavíránéí známek, takže máme dost testů, ale budu se snažit co nejdřív :3 :D

Enjoy!
(1 050 slov)

*Stark

Budík zazvonil.

Robert ihned otevřel oči a vypnul ho.

„Zmlkni." zamumlal unaveně.

Oči měl podlité krví a oční víčka nateklá. Zčásti kvůli alkoholu, který v noci vypil a z části kvůli tomu, že skoro nespal.

Pomalu se došoural do koupelny a zapnul sprchu.

Šla jsem za ním a sledovala jsem jak horký proud vody dopadá na jeho hlavu a stéká dolů po celém jeho úžasně vytrénovaném těle. Kousla jsem se do dolního rtu, když jsem ho tak pozorovala a vzpomněla jsem si na všechny ty okamžiky, které jsme strávili spolu v této sprše.

Najednou zazvonil telefon a Robert rychle vypnul vodu. Sušil si vlasy ručníkem, zatímco se do dalšího rychle zabaloval.

„Haló?" zeptal se ještě trochu rozespale do telefonu a zíral do zrcadla s doširoka rozevřenýma očima.

Byl to Tom, kdo mu volal. Věděla jsem to, protože....Prostě jsem to jednoduše věděla.

„Jo, jsem připravený." zalhal Robert bez přemýšlení a začal si čistit zuby.

Tom měl na Roberta opravdu dobrý vliv. Staral se o něj a snažil se aby začal znova žít svůj život. I když, Robert jeho snahu nesdílel, ale věřila jsem, že to Tom dokáže.

Jako jsem vždy věřila.

Robert se rychle oblékl do tmavě modrého obleku a bílé košile s kravatou.

Vypadal dobře, jako vždycky.

Následovala jsem ho ven a sedla si dovnitř do jeho luxusního auta. Posadila jsem se na místo pasažéra vedle něj, pozorně jsem ho sledovala, protože to vypadalo, že ho přepadá další záchvat úzkosti.

„Kate!" slyšela jsem ho křičet mé jméno.

Ale neodpověděla jsem. Nemohla jsem, protože už jsem byla mrtvá.

„Kate!"

Zatřásl mým ramenem a snažil se mě probudit, zatímco se jeho oči plnily slzami.

Opatrně se dotkl mé bledé tváře a podíval se na své prsty, které teď byly celé od krve.

„Kate" zašeptal a s nevěřícným výrazem na tváři zíral na mé mrtvé tělo.

Bál se. Nejenom temnoty, ale také řízení. Vlastně nikdy od té nehody ještě auto neřídil. A tyhle zatracené vzpomínky mu život rozhodně neusnadňovaly.

Stiskla jsem jeho ruku a něžně jsem hladila hřbet jeho dlaně.

„Dýchej Roberte" řekla jsem, „Nadechni se a zadrž dech, nadechni se a zadrž, nadechni se a...zadrž"

Fungovalo to, i když samozřejmě neslyšel mě, ale řídil se radou co při takovém záchvatu dělat. Jeho dech se opět zklidnil a on se nešťastně zadíval do dálky.

„V pořádku" broukla jsem a napůl se usmála. „To je v pořádku, Roberte."

Jemně jsem ho hladila po ruce a cítila jsem jak se celé jeho tělo chvěje a jeho oči se znova naplňují slzami.