Já Psychopath

6.

Pohled Eleanor:
Bylo mi ho celkem líto, ale už je to OK. Ležel tam asi týden a všechno se mu "zahojilo". Ale s tím přátelstvím jsem to asi malinko přehnala. No jo, už se nedá nic dělat... Musí se smířit.

Pohled Dominik:
Pozoroval jsem její chování v jídelně, zdála se mi jiná. Byla rozrušená, vzteklá a vypadala i smutně. Přišla mi hodně zmatená.

Pohled Eleanor:
Bože, pořád je mi v patách, už ho mám až po krk. Přišel mi doposud normální... No... Jak to jen tady na tomto místě jde. Je pořád za mnou, ať dělám, co dělám, je tady. Jdu do jídelny, BUM... Je tam. Jdu ven a hádejte co! Je tam... Bojím se jít do pokoje. I když po minulé nehodě jsou více hlídané, než předtím.
Šla jsem zkusit štěstí a otevřela dveře od pokoje. Nikde naštěstí nikdo. Ani náznak života, to byl nádherný pocit. Nemohla jsem nepřestat doufat, že už jsme se dneska setkali naposled. Chci s ním být "kámoška" žádný vztah, žádní kamarádi s výhodami nebo podobně. Ještě si nechat od někoho lámat srdce? To tak... Najednou se ozval hlas.
"Slečno? Jste v pořádku? Musíte si vzít prášky." Takovéhle lidi bych tu měla potkávat, ne nějaké klučičí individuum. Holky vy mě chápete ne? Nechci si nechat zlomit srdce. Bolelo by to víc než všechna fyzická bolest. Asi.
"Slečno... Vaše prášky!" křičela na mne už nasupená sestra.
"Ou... Omlouvám se, maličko jsem se zasnila..." podívala se na mě lítostivým pohledem.
"Někdy nechápu, co děti jako vy tady dělají. Že tebe trápí Dominik? Vím o něm, pozorovala jsem ho, " na sestru v psychiatrické léčebně mi přijde dost empatická.
"Promiňte, ale nepřijde mi dobré se svěřovat někomu, jako jste zrovna vy... Za prášky ale děkuji, " řekla jsem a poslušně snědla prášky na uklidnění.
"To chápu, ale toho kluka znám už dlouho, kdyby něco tak mi brnkni" mrkla a zavřela za sebou dveře. To všichni tady znají a zkoumají jen jediného kluka? Čím je tak jiný? Je to vrah jako já. Mě se tak moc nevšímají, vnímají mne normálně, ale on jakoby byl ten nejnebezpečnější člověk na světě. Mohli by se ke všem chovat normálně. I když, jestli je tak nebezpečný, tak ho hlídat prostě musí.

Pohled Dominik:
Rýmy, sloky, verše... To je vše jak se k ní můžu přiblížit. V očích má strach a úzkost, když mě vidí. Ale nemá ji ze mne, bojí se něčeho jiného. Jestli se bojí jeho, přísahám, že spáchám sebevraždu, aby skapal. Zničí-li mi tohle tzv. "Přátelství", či jak se tomu ještě říká, přísahám, že to udělám. Nebude to nic rychlého a bezbolestného... Bude trpět jak nejvíc to jde. Ela je jediný člověk, který se se mnou kdy bavil. Ať už mě nesnášela, či ať chce mít čistě přátelský vztah. Bezva, vím, že se mi tam uvnitř ten cenzura směje.
"Dominiku otevři" ozvalo se za dveřmi spolu s ťukáním. Ťukání bylo téměř neslyšné, jako by ťukala nějaká lesní víla. Šel jsem tedy otevřít a kdopak tu nestál.
"Jsi mi přišla oznámit, že jsme teď nepřátelé? Nebo snad jinou zprávu? Umřel ti snad tvůj jednorožec a ty jsi se přišla vyplakat na rameno?" ano, jsem na ní až moc tvrdý, ale já mám taky city!
"Sarkasmus si odpusť... Je to u tebe divný. Neumíš to. Ale jsem tu z jiného důvodu, musíme si promluvit..."