Já Psychopath

5.

Pohled Dominik:
Probudil jsem se na nemocničním lůžku na ošetřovně. Věděl jsem, že se včera ON porval, ale doteď nevím s kým. Taky jsem ještě věděl, že šlo o Eleanor. Ale, jak jsem se ocitl tady? A proč jsem při vědomí já a ne ON? To jsem bohužel také nemohl pochopit. Připadal jsem si najednou hloupě... "Porval jsem se" před ní. Ela by tohle vidět neměla. Ještě jsem jí neřekl, že mám dvě osoby v sobě (sebe a JEHO). A ON se musel takhle předvést.

Pohled Eleanor:
Viděla jsem to celý a do teď tomu nemůžu uvěřit, Dominik se za mě postavil! Chudák, začali se strašně prát. Nejdřív vyhrával Dóma, potom ten kluk a nakonec tam vtrhli ošetřovatelé a oba spacifikovali tak, že je uspali. Zůstala jsem v pokoji sama. Protože bylo ráno, vstala jsem z postele, převlékla se a udělala ranní hygienu. Potom jsem se vydala za Dominikem na ošetřovnu.
Naštěstí nebyla moc daleko, byla hned za rohem. Stála jsem před dveřmi a pět minut tupě zírala, než jsem se odhodlala zaťukat.
"Dále, " ozval se hlubší hlas. Ne moc hluboký, ale takový prostě hrubší... Otevřela jsem tedy ty bílé dveře a vstoupila.
"Co tady chceš?" Vyhrkl na mě Dominik.
"No... Jen jsem se chtěla podívat, jestli jsi na živu, ale když vidím, že jsi, tak... už zase můžu jít," odpověděla jsem sklesle a začala jsem couvat ke dveřím.
"Ne... " Zašeptal tak slaboučce, že to skoro nešlo slyšet.
"Proč ne?" Zeptala jsem se ho.
"To je jedno, prostě tady buď, " bylo mi odpovězeno.
Sedla jsem si tedy na židli, která byla hned vedle postele.

Pohled Dominik:
"To je jedno, prostě tady buď" odpověděl jsem ji. Nechtěl jsem zacházet moc do detailů a něco ji osvětlovat. Chtěl jsem ji tu mít, když už jsem si ji vybojoval.
Najednou si sedl vedle mě na židli a pozorovala ležící lemru (mě) Chtěl jsem začít mluvit, jenomže jsem nevěděl jak začít. Netušil jsem, co s ní chci právě teď probírat. Většinou se mnou prohodila pár slov. Ještě nikdy jsem s ní nenašel vhodné téma.
V hlavě jsem si pro ni připravoval báseň. Báseň o ní... Rozhodl jsem se však začít s nějakou typickou frází, jenomže...
"Nevypadáš, že by jsi nějakou společnost potřeboval, " vzdychla potichu Eleanor.
"Ale potřebuji... Tvojí..." to poslední slovo jsem zašeptal, snad to neslyšela.
"Dobře, tak tu ještě chvíli budu" vypadá to zatím dobře, třeba to fakt neslyšela.

Pohled Eleanor:
"Ale potřebuji... Tvojí..." Málem jsem to tvoji přeslechla, bylo to krásný tohle slyšet. Ale nechci tu moc navazovat více než přátelské vztahy. Nejsme na diskotéce. Jsme v ústavu. 
"Dobře, tak tu ještě chvíli budu" odpověděla jsem nakonec a hlavu naklonila stranou, aby neviděl, že se usmívám.
"Ehm... Hele... Nechtěl bys... No, když už se známe tak dlouho a ty jsi mi pomohl... Se mnou..." nedokončila jsem tu větu, neměla jsem sílu.
"Chtěl..." řekl, pak se odmlčel a chytil mě za ruku, začal si svoji ruku proplítat mezi svými prsty, pak mi ji políbil...
"Dobře... Kámo... " V tu chvíli se zarazil. Vykulil oči, jako surikata, když spatří predátora.
"... Myslel jsem... " nedopověděl to.
"Že jsme přátelé, to také jsme, " nechci s nim chodit, vím jak to vnímal, ale opravdu nechci. Je to prima kluk, jenomže, prostě ne. Vytrhla jsem tedy ruce ze sevření, raději vstala a odkráčela z místnosti.

Pohled Dominik:
Chtělo se mi brečet. Moc brečet.
"Přátelé" to slovo mi znělo v mysli.

Pohled ON:
Ta holka ho pořádně rozhodila. Prej "Přátelé" Ne na dlouho. Je moc měkkej, potřebuje se sebrat. Snad každej kluk umí sbalit holku ne? Nebude to s ní o dost těžší, než s ostatními. Je jiná, o tom není pochyb, ale tak hrozný to nebude.
Jejda... To je mi roztomilý, Dominik plakal. Plakal pro El. Můj plán je téměř u konce a to jsem ještě ani nezačal. Děkuji Princezničko dokázal si ho rozplakat i bez mé pomoci, gratuluji, vítej v mém klubu.
Počkat... Neznamená to ale náhodou, že jsem dostal kopačky i já?