Já Psychopath

3.

Pohled Eleanor:
"Máš být podle rozpisu venku, co tady děláš?" Vyjela po mně sestra, uklízející můj pokojík. Alespoň si ho nemusím uklízet sama. Jedna z určitě spousty výhod tohoto ústavu.
"A nevíte, jestli je venku teplo nebo zima?" zeptala jsem se s úsměvem, ale ne normálním, spíš ironickým. 
"Na, vem si mikinu, to ti bude stačit, však je jaro!" vykřikla téměř s nadšením. Myslím, že sem nepatřím jen já a těch pár bláznů, ale řadí se mezi ně i sestry.
"Ehm... Dobře... Nashle!" Popadla jsem mikinu a vyrazila ke vchodu. Bohužel jsem zase zabloudila. Ach bože! Už zas! Mohla bych se taky někdy podívat na plánek budovy, který je pověšen téměř na každé druhé zdi. Ale to bych nebyla já. 

Pohled Dominik:
Sedl jsem si tedy pod ne moc velikou břízku s blokem a tužkou v ruce. Začal jsem psát svůj první verš básně, ano zajímám se i o poezii. Pokud se nechcete s dalšími 50 lidmi koukat na jednu televizi, tak se musíte nějak zabavit. Svoje bločky plné prózy a poezie si pečlivě schovávám. Kam? Pod matraci.
Moc se mi líbí jarní příroda. Múza kouká z každého sebemenšího kouta této zahrady prorostlou rostlinami. Jsou tu lavičky, stromky, keříky a krásné květiny obklopující mě svou nepopsatelnou vůní. Těch barev, co tu naleznete, neskutečné množství. Nevím, o které napsat pár veršů dřív. Najednou se tu objevila ONA. Je tu první den a hned se okolo mě motá. Nechápu ji. Je tu spoustu laviček a ona si musí sednout na tu naproti mně. Nebo jsem možná maličko paranoidní. Jistě ne. No nic, začnu psát.
Vánku jenž mě tak lehce,
někdy se mi zdá, že měkce
objímáš a šeptáš mi do ucha,
ne není to psychická porucha.
Jsi to ty, který ve mně probouzí to světlo,
kéž by jako slunce každý den ve mně vyšlo...
A dál jsem se zarazil. Nemohl jsem pokračovat, doslova jsem se na ní zadíval. Fascinovala mě její bledá tvář, její drobná postava, její vlasy, který jí ten vánek čechrá. Najednou jsem zatoužil být tím vánkem a lehce jí projíždět vlasy... A v tu samou chvíli jsem si uvědomil vážnost své prekérní situace. Měl jsem už jasný důkaz o tom, že začínám blouznit, bláznit. Jsem tu zavřen právem. Odteď. 

Pohled ON:
Dominik má s tím jejím šarmem pravdu, ačkoli, jak by reagoval, kdybych mu ji přebral přímo před nosem? Tak to by bylo kruté. Což mi vlastně ani tak nevadí. Jsem tu přeci od toho, abych mu udělal ze života peklo. A nyní musím vymyslet plán, jak na ni...

Pohled Dominik:
Další den.:
Krásné dobré ráno, světe. Už zase ten ranní stereotyp. Vyčistit zuby, maličko učísnout, obléknout se a vyrazit z pokoje na snídani, já tedy nesnídám, vždycky si zalezu do opuštěné místosti, kterou jsem objevil dole. Je to jakýsi sklep, kam nikdo nechodí. Ani není zakreslen na plánku budovy. Říká se (nebo jsem alespoň slyšel od jednoho pacienta), že se tam před deseti lety oběsil jeden z bláznů a doteď tam straší, tělo však nebylo nikdy nalezeno. Ale na babské/zdejší povídačky opravdu nevěřím, i když by bylo super nějakou záhadu vyřešit, možná by mě i poté propustili. Jenomže možná taky ne. Jsem ten nebezpečný? Já ne, spletli jste si mě. ON je zlo.
Usadil jsem se na svoje obvyklé místo. Ten sklep je bývalé podzemní patro, kde pobývali vrazi, ještě horší než já. Zabili za život více lidí, než já budu schopen kdy spočítat na prstech, opravdoví borci. Ale všechny zdi jsou zabarikádované, až na bývalou společenskou místnost. Je tu menší gaučík, hromada obrázků a také nějaké bedny se spoustou pastelek, fixek, papírů a tužek. Ovšem, potřebuje to tu vytřít a přemalovat. Občas tu na zemi najdete nějakou tu stopu po krvi. Ale jinak je tu krásně, hlavně ticho, klid a vládne tu ten nejlepší člověk, já! Je to takový úkryt před vším zlem. Ani JEHO nepouštím tady na světlo. Ano, už ho celkem ovládám, ale není to stoprocentní. Usedl jsem tedy a pustil se do svého uměleckého díla.

Pohled Eleanor:
Šla jsem na snídani, tentokrát jsem už trefila správný směr na první pokus. Spletité, dlouhé chodby tohoto místa budou jistě strašit následující generace. Soudě prasklin v podlaze a plísním na zdi to tu dlouho nevydrží. Mohli by nás přestěhovat někam na lepší místo.
Konečně jsem došla do jídelny a vyčkala frontu na snídani, kdybyste se zajímali, tak jsem měla palačinky s marmeládou a horkou čokoládu. Říkám si, že je to asi dost kalorická strava, jenomže to mi teď opravdu vůbec nevadilo. Všechno jsem zhltla v mžiku, i když v tom spěchu to do sebe všechno nacpat jsem si všimla něčeho zvláštního. Sedím u stejného stolu jako včera a nemám naproti sobě nikoho. Každý z léčebny tu je, až na jedinou osobu. Jako ne, že by mi nějak zvlášť chyběl, ale přeci jen je to divný sedět sama, když ostatní už s někým sedí ne?
Po lahodné snídani jsem si to tu byla ještě trochu prohlédnout, ale narazila jsem na jakýsi podchod. Byl hned vedle koupelny, v tmavém koutě, pod podložkou. Vešla jsem dovnitř a spatřila něco co jsem nejspíše neměla!