11th Doctor meets Rose AU [Doctor Who Czech FanFiction]

#7

Co teď? Co mám teď dělat, když mám konečně na vybranou? Nechám ji tady s jejím Doctorem a sám odletím? Nebo je nechám odletět oba a já tady zůstanu?

Tolik otázek a žádná odpověď. Poprvé od doby, kdy zase spatřil TARDIS, si nebyl jistý, jak se zachovat. Myslel si, že Rose s ním bude chtít odletět, jenže opak je pravdou. Tak co? 

Pomalu přešel od ovládací konzole ke dveřím a přiložil na ně ucho.

"Rose, já tady zůstat nemůžu. Je mi to tak líto, ale musíš to pochopit," slyšel říkat Doctora. Věděl to, on sám by tady taky nezůstal.

"Já to chápu," To byla Rose. Zachvěl se, jako to dělal vždycky, když uslyšel její sladký hlas. "Ale taky tady nechci zůstat. Chci odletět s tebou, chci, aby to bylo jako dřív. Miluju tě," Johnovi puklo srdce.

"Být uvnitř, tak netuším, co teď udělám," přiznal se Doctor a John skrze okénko viděl, jak svěsil hlavu. Rose ho pohladila po vlasech a už nemluvila. Věděl, že pokud s ním opravdu nechce být, bude ji muset nechat jít. A udělá to. Jen se musí ujistit.

John se rozhodl, že se ještě zkusí zeptat na radu Jackie. Nevěděl, proč, ale zdálo se mu to jako dobrý nápad. Zatahal za pár páček a TARDIS se chystala k odletu.

"TO NE, NE!" zařval Doctor zoufale a vyskočil na nohy. Neopovažoval se na TARDIS skočit, protože netušil, kam s ní má John namířeno. Rose jen vyděšeně zírala po jeho boku a nezmohla se na jediné slovo. Nechtěla tady zůstat, věděla, že Doctora by zničilo vést normální život uvězněný v jednom světě. Když TARDIS zmizela, začal nervózně (nebo naštvaně?) přecházet sem a tam.

Sám si přiznal, že by teď radši bojoval o svůj život, než aby tady jen bezmocně vyčkával, jakým směrem se ubere jeho další osud. Vzpomínal na všechny ty chvíle s Rose i bez ní, které by klidně prožil znovu. Jak společně objevili nemožnou planetu s uvězněným ďáblem uvnitř, jak ho zasáhl Dalek, když ji poprvé po dlouhé době spatřil, jak cestovali společně s Jackie - to všechno bylo jeho staré já, které ho teď chce o vše připravit.

Vzpomínal také na to, jak ji viděl poprvé. Hned věděl, že nebude jen další společnicí, ke které ho bude poutat nesmírné přátelství. Tentokrát to byla láska, věděl to. Proto byl už tehdy opatrný. Když se jí poprvé zeptal, zda s ním bude cestovat, odmítla. Rozhodl se tedy cestovat na vlastní pěst, dalších pár stovek let objevoval další krásy vesmíru sám, ale bylo mu po ní smutno. S ní mohlo být vše jinak - necítil jen touhu cestovat s Rose po boku, ale také zvědavost. Chtěl ji poznat co nejlépe. Takže se přirozeně rozhodl, že se pro ni vrátí, a taky že se vrátil - přesně do doby pár sekund po tom, co odletěl. Ach, jak byl tehdy šťastný, že si to rozmyslela!

Stálo to ale všechno za to? Všechna ta dobrodružství jen proto, aby ji ztratil? Odpověď znal - nikoliv. Nic mu nestálo za to, aby ho Rose opustila nebo on opustil ji. Dal by všechno za to, aby to bylo jako dřív. Copak nemohl být aspoň jednou trochu sobecký, chtít něco malého jen pro sebe? Kdo měl to právo rozhodnout, že mu Rose vezme, kdo? Vesmír by mu měl být zavázán po tom všem, co pro něj za ta dvě tisíciletí udělal, neměl by stát proti němu. Copak ta samota, kletba Pánů času, nikdy neskončí?

Teď by mohla.

Zatímco se Doctor užíral svými myšlenkami, John přistál před domem Tylerových. Nebylo zase tak pozdě, aby už spali, tak směle vešel dovnitř a namířil si to do kuchyně, kde Jackie určitě najde - a taky že ano.

"Johne," usmála se na něj. "Co tady děláš?"

"Přišel jsem si promluvit, pokud nemáte nic proti,"

"Jistěže," pobídla ho, aby si sedl vedle ní.

Svěřil se jí se vším, co ho trápilo. Docela ho překvapilo, že mu do výkladu ani jednou nevstoupila, pozorně ho poslouchala, jako by to ani nebyla Jackie. Když skončil, napil se čaje, který mu mezitím uvařila a čekal na její odpověď. Věděl, že bude na straně Rose, protože je to její matka, ale za zkoušku přece nic nedá.

"Víš, Johne, já si myslím, že ten nový Doctor tady nemá co dělat a pokazil ještě víc to, co už snad ani nešlo," pověděla tiše. Nevěděl, co si o tom má myslet. "Pokud je s ním ale Rose šťastná, ať s ním zůstane. Nech ji jít a chtěj pro ni to nejlepší - tak jako já,"

Ale to já přece chci, pomyslel si. Vždycky si myslel, že je to nejlepší, co mohla Rose dostat - její životní láska, se kterou se může usadit, založit rodinu, zestárnout. Dal by jí víc než jedno srdce, kdyby měl to druhé. 

Jenže ho nemá a v tom je ten problém. Definitivně se tedy rozhodl. Nechá Rose se současným Doctorem.

***

"Mám ale jednu podmínku," dodal, když jim toto vše oznámil po svém návratu. Ach, jak byl Doctor rád, že se vrátil! Ještě nikdy předtím si neuvědomil, co by pro něj znamenal život bez cestování.

"Vezmete mě s sebou, nechci tady zůstat," dokončil John svou větu a jakoby výhružně čekal na prahu TARDIS na odpověď jednoho či druhého. Jeho oči směřovali spíše k Doctorovi, pohled na Rose ho příliš bolel.

Šlo vidět, že Doctor o tom vážně přemýšlí. "Tím myslíš, že tě odvezeme zpět na jakoukoliv planetu, kde zůstaneš, nebo že budeš cestovat s námi?" povytáhl Doctor obočí, a po zaznění jasného "to druhé" malinko svěsil ramena. Přiznal si, že to trochu čekal. Obrátil se na Rose, která se mu nenápadně snažila naznačit, že tohle nepřipadá v úvahu, ale copak to jinak šlo? Už se rozhodl, že udělá vše pro to, aby s ní mohl odsud odletět, což teď znamenalo přibrat dalšího, i když nechtěného, společníka, a to dokonce sebe samého. 

"Bude zábava," zašklebil se nad tím vším tak, jak to jen v nepříjemných situacích uměl. Nahnal je oba do TARDIS, jako první zastávku zvolil dům Tylerových, kde se Rose rozloučila s rodiči. Kupodivu ani Jackie nebyla proti jejímu odchodu, ale proč taky? Věděla, že když jsou s ní dva Doctoři, nic se jí stát nemůže a navíc se určitě vrátí, jelikož ten úžasný Pán času si cestuje paralelními vesmíry, jako by tam byl doma, i když by to mělo být nemožné. 

Tak tedy sbohem.

Společná cesta může začít.

♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_♥_

Opravdu moc děkuju všem za pozitivní ohlasy a zároveň se také každému z vás omlouvám, že mi to vždycky tak trvá a navíc je to strašně krátké, ale doufám, že nemáte vysoké nároky na mladou dívku studující gymnázium, učící se na věčné písemky a věnující se přátelům a příteli :)

Každopádně jsou to vaše hlasy a komentáře, které mě vždy motivují k napsání další, byť ne zrovna dlouhé části, nápadů je hodně, nejdříve se k nim ale musím nějak dostat a to mi moc nejde...

Mějte se, smějte se a těšte se na další část, která bude ..-..-....... ^^