O 14 dní později jsme byli už všichni doma. A zanedlouho nás čekala škola.
V den, kdy jsme dorazili do školy se před vstupní branou tyčily sloupy, na kterých visel prapor, kde bylo napsáno „Na památku Jamesi Morissonovi." A pod tím další nápis „Vítejte zpět, hrdinové."
Hromady kytic, Jamesových fotek, svíček, plyšáků, dopisů na rozloučenou... Mezi tím vším se objevily i fotky nás čtyř, se vzkazy stejnými jako na praporu. Nevěděla jsem, zdali to chápat jako sarkasmus, protože jsme nedokázali zachránit Jamese, nebo jako skutečnou pokoru.
Každopádně jakmile jsem viděla toto všechno, zprudka jsem se otočila, abych na památník neviděla a snažila se vší silou zadržet slzy.
Akio se na mě starostlivě podíval a Mike mě pohladil po zádech.
„Tem. Zvládneš to? Nechceš radši na chvíli přerušit školu? Vždyť víš, že my zůstaneme s tebou."
„Ne, ne. Ani náhodou. Jsem v pořádku, vážně."
Mrkáním jsem setřásla slzy a statečně spolu s ostatními prošla školní branou.
Před vchodem do školy stála policie, která se snažila odehnat otravné reportéry novin, televizních stanic, které sleduje snad 10 lidí na světě, nebo rádiových stanic, které vysílají vesměs pro sebe.
„Hej, hej! Vy jste ti, co přežili masakr? Můžete nám k tomu něco říct? Jak vypadá místo činu teď? Kolik vás přežilo?!" rozběhla se za námi nějaká reportérka.
„Tak naposledy. Dejte jim pokoj, sotva sem vešli! VYPADNĚTE UŽ KONEČNĚ." Řekl policista rázně, ale stále klidně.
Když se snažili odporovat, přišly posily a společně vyhnali média za bránu školy a následně dalších několik hodin hlídali, aby nás nikdo neobtěžoval.
Ve třídách se na nás jedni dívali s opovržením, jedni s námi soucítili, jedni nás pomlouvali, jedni nás nazývali hrdiny, další nás začali nenávidět, jiní se nám snažili vší silou pomoct.
Postupem času se vše vrátilo více méně do starých kolejí. Lidé na škole se nám snažili nic nepřipomínat a dívat se na nás tak, jako kdysi. Někteří stále truchlili pro Jamese, jiní nemohli uvěřit tomu, kde teď je Sophie.
Amaya s Mikem se po 2 měsících ve škole rozešli, ale stále zůstali přáteli, i když si nerozuměli tolik, jako předtím.
Já s Akiem byla i nadále a stále nám to fungovalo natolik, abychom náš vztah vedli dál.
Čas šel tak rychle, že zanedlouho to bylo půl roku od události, co nám všem navždy změnila život. Nikdy se nic nevrátilo zcela do starých kolejí, protože naše životy už nebyly to, co předtím, naše myšlení bylo jiné, pohled na svět jako takový se zcela změnil, naše povaha se v jistých věcech změnila taky a strach nás svíral stále, i když jsme se snažili ho překonat.
Navštěvovala jsem psychiatra i psychologa každý měsíc, Akio chodil na terapie pravidelně se mnou a snažil se mi pomoct, jak nejvíc to bylo možné. Amaya se připravovala na zkoušky, Mike na tom začal být psychicky hodně špatně a začal docházet na terapie častěji než já.
Hodně věcí se začalo měnit. Amaya s Mikem si byli čím dál tím více cizí. Amaya s námi netrávila už tolik času, protože s námi býval Mike.
A potom všem přišel náš konec na škole. Den, kdy začínal náš nový život. Protože jsme všichni školu ukončili úspěšně.
Šla jsem studovat další školu, přesně jako jsem tehdy řekla Akiovi v nemocnici. A on... On šel se mnou. Studovali jsme spolu, abychom mohli nastoupit do nemocnice.
Nakonec jsme se dostali oba do práce, akorát každý do nemocnice v jiné části města.
A když uplynulo 7 let od události na chatě, Akio a já jsme byli stále spolu a rozhodli se pro svatbu.
