Probudila jsem se v bílém pokoji, ve kterém byla jen televize, okno, postel a pípající přístroje. Měla jsem na rukou stehy, obvazy a na sobě nemocniční noční košili.
Otočila jsem pomalu hlavu na stranu a leknutím jsem se málem vytrhla z kapaček.
„Pšt, uklidněte se, jsem jen doktor," představil se muž, který seděl u mojí postele a takhle děsivě na mě zíral, „jmenuji se doktor Seth. Ošetřoval jsem vás. Jak se cítíte?"
„Jak dlouho jsem spala?" zeptala jsem se místo odpovědi.
„Skoro 3 dny od toho, co vás přivezli."
Cože?!
„Jak je mým přátelům?"
„Kdo jsou vaši přátelé?"
Vyjmenovala jsem všechny.
„Oh, jistě. Akio leží ve vedlejším pokoji, má jen pár stehů a pohmožděnin, podobně jako vy, akorát jste ztratila mnohem více krve. Vás dva a ještě tu dívku pustíme o víkendu domů," chvíli se odmlčel, „ale ten chlapec, Mike, je na tom hůř, takže to vypadá, že tu bude o týden déle. Zlomenina je rozsáhlá a navíc se mu nesnižuje horečka. Když ho sem přivezli, měl nohu ošetřenou. Kdo to udělal?"
Chvíli jsem zarytě mlčela. „To jsem byla já." Řekla jsem nakonec.
„Velmi dobře, slečno. Kdybyste to neudělala, mohlo teď být úplně všechno jinak. Kde jste se to naučila?"
„Studuji zdravotnickou."
„Jednoho dne budete skvělá pracovnice. Teď si odpočiňte. Zítra přijde policie, teď jim zavolám, že jste vy i ten chlapec vzhůru."
„Doktore?"
„Ano?"
„Bude Mike v pořádku, že ano?"
„Z největší pravděpodobnosti. Za to poděkujte i sobě."
Usmál se a zavřel dveře.
Byla jsem stále ještě unavená. A hlavně jsem umírala hlady. Dočkám se jídla nejspíš až na večeři, takže jsem sáhla po ovladači a zapla tu miniaturní televizku.
Byla velmi jednoduchá a obsahovala jen několik hlavních programů, ale já byla vděčná i za to málo. Nechala jsem zapnutý nějaký film, který jsem tam našla jako jediný a vzhledem k obsahu bych to tipovala na nějaký apokalyptický zombie thriller.
Nic moc pro mě, ale dodívala jsem se až do konce.
Když film skončil a následovala halda otravných reklam, opět se mi začaly zavírat oči. Řekla jsem si ale, že do večeře zůstanu zaručeně vzhůru, protože další den bez jídla už nepřežiju.
Druhý film, tentokrát podle všeho nějaká abnormálně vtipná komedie byla asi v půlce, když do pokoje v tichosti nakoukla sestřička.
„Dobrý den." pozdravila jsem.
„Dobrý den slečno, za chvíli je čas na večeři. Ještě před tím vás a toho chlapce odvedle přestěhujeme do dvoulůžkového pokoje, protože tyto speciální potřebujeme pro pacienty v horším stavu. Cítíte se doufám lépe?"
„Ano, velmi. Děkuji vám. Akorát opravdu umírám hlady, takže se ráda přestěhuju ihned."
Sestřička se pobaveně usmála a pomohla mi dojít, pořád ještě s jehlou zapíchnutou v žíle, do mého nového pokoje.
V pokoji se tiskly vedle sebe dvě postele, vzdálené asi jeden metr. Pokoj byl malinký, asi stejně jako ten předchozí, obsahoval taky televizku a mezi postelemi stál konferenční stolek, na kterém ležela konvice s čajem, přesnídávky a omeleta na večeři.
Sestřička řekla, že můžu jít, na které lůžko chci, tak jsem se posadila do toho blíže k oknu.
Pár minut po mě doktor přivedl Akia. Byl to doktor Seth.
„Jen proto, že vás oba přijde vyslechnout policie!" řekl pobaveně a přitom se pokoušel tvářit, jakože vážně.
Uchechtla jsem se a s chutí se pustila do omelety s chlebem, protože jsem měla pocit, že mě hlad sežere zevnitř.
Pustili jsme si k večeři televizku a naladila jsem stejný program jako u sebe na pokoji. Komedie tam pořád ještě běžela a chvílemi jsem se večeří málem udusila. Tenhle film byl vtipný skoro stejně jako Scary Movie.
„Temari, jsem strašně rád, že jsi v pořádku. Nevím, komu mám za to proboha děkovat." Řekl najednou Akio.
„Sám sobě," řekla jsem s plnou pusou, „nebýt tebe, zabila by mě. Spíš já nevím, jak ti mám poděkovat. Protože na tohle slova stačit nebudou. Vždyť tobě vděčím za vlastní život..." nestihla jsem to dopovědět, protože se posadil na mou postel přede mě a vzal můj obličej do dlaní.
Rozpačitě jsem polkla poslední sousto večeře a začervenala jsem se.
„Bude mi stačit, když se mnou budeš a zůstaneš," zašeptal, „protože tě miluji už dlouhou dobu a nerad bych tě někdy ztratil. Prosím, Temari."
Můj obličej nabral barvu rajčat.
„Jistěže. Jistěže s tebou budu a zůstanu, vždy jsem tě milovala, Akio. A vždy tě milovat budu."
Usmál se a políbil mě. Když se vrátil do své postele, zrovna začínal další film.
Tenhle kanál si musím pořídit domů. Žádné otravné seriály s nulovým hodnocením, žádné příšerné soutěže, nic jako teleshopingy ani odporný sport. Jen jeden film za druhým, oddělený akorát haldou reklam, která se dá ještě přežít.
Jako bych to zakřikla, v televizi se objevil třetí díl Scary Movie.
Oba jsme málem omdleli smíchy a po skončení filmu jsme oba usnuli. Televizku musela vypnout sestřička, která kontrolovala pokoje.
