Běžela jsem do lesa. Co nejhlouběji do lesa. Když jsem byla dostatečně daleko, začala jsem řvát jako pominutá.
Ale nikdo neodpovídal. Nikde nikdo nebyl. NIKDE NEBYLO VŮBEC NIC.
Cítila jsem se provinile, že jsem tam nechala Amayu i Mika, ale taky jsem si byla docela jistá, že dřív nebo později Sophie půjde za mnou. Riskovala jsem, že na sebe křikem upozorním, ale mě to bylo jedno. Raději zemřu já, než abych nechala zemřít své přátele.
Kdokoliv... Prosím... Pomozte... Se slzami v očích jsem se sesunula na zem.
Urychleně jsem se postavila, když se vedle mě něco pohnulo. Cítila jsem ve vzduchu svůj konec. Rozběhla jsem se, ale cosi mě chytilo a přitisklo k sobě.
„Temari! To jsem já."
Slyšela jsem opravdu jeho hlas, nebo jsem už v nebi?
„Akio?!" otočila jsem se a skočila mu kolem krku.
„Co tady děláš, co se stalo, proč máš tady krev?!" ukázal na mé dlaně a starostlivě si mě prohlížel.
„Utekla jsem. Křičela jsem o pomoc. Sophie je tam a... Zranila Mika i Amayu. Mike nemůže chodit. Utekla jsem taky, protože jsem čekala, že půjde za mnou. Co tady děláš ty?"
„Já šel taky hledat pomoc. Před chvílí jsem ale zjistil, že chodím v kruzích a našel tady tebe. Panebože, jsem tak rád, že ti nic není!"
„Musíme se vrátit Akio. Široko daleko vážně nic není."
„Jdeme."
Chytil mě za ruku a rozběhli jsme se zpátky.
Měla jsem problémy s dýcháním a všechen ten běh mě vyčerpal tak, že jsem spadla na zem a popadala dech. Akio si sedl ke mně a snažil se mě uklidnit, ale já se dusila dál.
Když se mi dech trochu uklidnil, Akio rozhodl, že bude lepší jít pomalu, a rázně řekl, že žádný běh už nehrozí. Protestovala jsem, protože jsem se co nejdřív chtěla dostat za Amayou a Mikem. Ale stejně mi to nepomohlo, a navíc jsem skutečně nemohla dýchat, tak mi lehká rychlochůze vyhovovala víc.
Když jsme došli k chatě, Sophie opět nebyla nikde vidět.
Mike ležel na zemi a nehýbal se. Amaya křičela jako o život, plakala a třásla se tak, že jsem myslela, že se každou chvíli rozsype.
Rozběhla jsem se k Mikovi a zatřásla s ním.
„Miku, probuď se! PROBUĎ SE!!!"
Dotkla jsem se jeho zápěstí i krku a dala ucho k jeho nosu. Tepová frekvence i dech byly v pořádku. Všimla jsem si ale jeho zakrvácených kalhot. Ačkoliv byly černé, prosakující krev byla jasně vidět.
„Tema...ri..." otevřel oči a zadíval se na mě.
„Miku! Jashinu dík!" položila jsem hlavu na jeho hruď.
„Temari, moje noha... strašně to bolí."
Přistoupila jsem blíž a jemně odhrnula látku. Pohled na to, co jsem viděla mi způsobil motanici takovou, že jsem málem omdlela. Byla jsem zvyklá na zranění, ale nikdy jsem neviděla takovou zlomeninu, při které takto trčí kost. Otočila jsem se a snažila se zadržet nové slzy.
„Akio! Pojď sem!" zařvala jsem a on hned přiběhl. Když viděl tu spoušť, padl na kolena vedle mě a znechuceně pozoroval Mikovu nohu.
„Musíme to okamžitě zaškrtit, ztratil hodně krve."
Akio přikývl, utrhl si oba rukávy džínové košile a chystal se je silně utáhnout kolem Mikovy nohy. Já ho ale zarazila.
„Počkej... Máme nějaký alkohol?"
Bezradně pokrčil rameny.
„Miku...Miku, má tady tvůj strýček někde schovaný alkohol?"
„Vedle... Vedle ledničky je skříňka... Tam ho vždy míval..."
Na nic jsem nečekala a rozběhla se dovnitř. Mezitím se k nám dobelhala Amaya. Klekla si k Mikovi a celé to vyděšeně sledovala. Byla jako paralyzovaná. Strachem a bezmocí.
Dveře jsem ani nemusela otevírat. Ležely na podlaze. Otevřela jsem dveře té nenápadné skříňky a jako při největším štěstí našla láhev silného alkoholu. Přičichla jsem k němu a odporem jsem se odvrátila.
Jak tohle někdo může pít?
Utíkala jsem zpátky a sedla si do našeho hloučku.
