Na tenhle výlet se i docela těším. Mikův strýček vlastní chajdu hluboko v lesích, ale už dávno na ni nejezdí a nikdo se tam o to nestará. Poslední rok střední školy je téměř za námi a my se rozhodli to oslavit. Mike se domluvil se strýcem a dohodl nám pobyt na chatě v lesích. Dohromady nás jede myslím šest. Já, Mike, moje nejlepší kamarádka Amaya, Akio, Sophie a James.
Sophie a James spolu chodí už dva roky. Sophie se chvílemi chová jako by mě nemohla vystát, jindy je ale v pohodě. James je namachrovaný sportovec, který má nejradši na světě sebe. Moje nejlepší kamarádka Amaya je Japonka, má nádherné černé vlasy, stejně jako já je metalistka, takže chodí v černém, všude po těle má ostny a oči namalované černou tužkou. Je ale veselá, zároveň i vážná, nádherná, milá, chápavá...
Nejlepší bytost. Já jsem naopak docela tajemná, navíc se jmenuju Temari, což znamená "klubko smotaných nití" což sedí. Někdy jsem tak zamotaná, že se nevyznám ani sama v sobě, natož aby mě chápali jiní.
Nejsem Japonka, i když mám takové jméno. V hudebním stylu jsem stejná jako Amaya. A navíc... Jsem zamilovaná už půl roku do Akia. Je taky Japonec, který přišel na naši školu před rokem. Má černé rovné vlasy, které mu sahají hluboko do očí a ty krásné hnědé oči...
Nikdy jsem se však neodvážila mu to říct. Věděl to jen Mike, to byl totiž hned po Amaye můj nejlepší kamarád. Akio byl tajemný kluk, který toho moc nenamluvil, ale často se usmíval a byl to snad nejlaskavější a nejmilejší člověk, jakého jsem poznala.
Nemyslím si, že Akio ví o mých citech. A i kdyby věděl, o mě by nikdo nestál.
Vyjeli jsme na cestu vedoucí dlouze k chatě hluboko v lesích. Auto nebylo moje, bylo vypůjčeno od Mikova strýčka a já jsem jediná měla řidičák. Vlastně, měl ho i James, ale ten radši nechal řídit mě a vzadu se muchlal s Sophie. Vlastně tohle auto, by se dalo nazvat karavanem.
Na sedadle spolujezdce seděl Mike.
"Temari, nechystáš se to Akiovi už říct? Co když cítí to samé?" zeptal se.
"Miku, přestaň. Tohle není možné." řekla jsem smutně a tiše, hlavně aby to Akio neslyšel.
"Já si myslím, že je. Ale on není typ co by udělal první krok."
"Sakra, ale to já už vůbec ne. Lidi mě běžně nemají zrovna v lásce a on na tom nejspíš nebude jinak. Hm."
"Teeemari, přestaň být tak skromnááá." protáhl a žduchnul do mě, až jsem strhla volantem a auto se na prázné silnici zavrtělo.
"Blbá krávo, neumíš řídit?" zařvala zezadu Sophie.
"Zavři hubu, nebýt jí, ani se sem na těch tvých podpadcích nedostaneš." zaútočila na ní Amaya.
Sophie dál mlčela.
"Proč vlastně tvůj strýček nejezdí na tu chatu?" zeptala jsem se.
"Nemá čas od té doby co dostal novou práci. Nechce to prodat protože si myslel, že se to bude hodit tátovi, nebo třeba mě."
"A vidíš, měl pravdu." koukla jsem na něj a usmála se. Opětoval mi úsměv a dál jsme pokračovali mlčky.
"Kdy tam už budeme?" zeptala se Sophie.
"Ještě asi patnáct minut, někde tady musí přece začínat lesní cesta. Miku?" zeptala jsem se.
"Jo, to by se mělo objevit už někde tady, zpomal trochu."
Zatočila jsem doprava na lesní cestičku. Byla líp průjezdná, než jsem si myslela.
Po patnácti minutách jsem zastavila před starou budovou. Vypadala jako nějaký starý dům hrůzy. A přesně takové místa jsem já i s Amayou milovala. Mrkly jsme na sebe a vzápětí se rozesmály.
"Fuj, co je to za barabiznu? Je tu aspoň internet?" zhnusila se Sophie.
Přišla jsem k ní a zařvala, že sem vůbec nemusela jezdit. Zhuseně se na mě podívala a zaplula do dveří chaty.
"To zas bude den, sakra." zaúpěla jsem a Mike souhlasil.
Stejně vím, že s námi jeli jen aby měli společnou ložnici a mohli...No.
"Jsou tam tři ložnice, všechny jsou nahoře, stejně tak koupelna a balkon. Dole je kuchyně a velký obývák." řekl Mike.
"Zabírám si do pokoje Temari, máte smůlu hoši." zašklebila se Amaya a já se rozesmála a protočila ironicky oči.
