Světlušky

Do not worry about him

Nesnáším svoji skříňku.

Já totiž musím mít vždycky smůlu. Po celou moji školní docházku jsem dostávala skříňky počmárané, promáčklé nebo i takové, které se otevřou samy, když do nich bouchnete. Jedinou útěchou je, že takové jsou skoro všechny.

Momentálně mám skříňku číslo 367. Modrý plech je promáčknutý dovnitř, když už předchozí majitel ztratil nervy a vrazil do ní pěstí (musel to být hromotluk), nechybí ani nápis kyng of the worl napsaný černým liháčem. Opět žádná výhra.

Aspoň že zámek funguje bez problémů. Nastavím číselný kód a potom si začnu brát sešity na příští hodinu. Z mé pravé strany někdo rázně přibouchne dvířka od skříňky. Zjišťuju, že je to Mauwee Rachel, nejspíš nejoblíbenější princezna na škole. Všimne si mě a cukne koutkem na znak úsměvu, pak odkráčí pryč. Ne že by si mě speciálně pamatovala, zdraví takhle nějak všechny z nižší skupiny. Jo, populární lidi se k nám nechovají nijak hnusně, na naší škole ani není šikana, tedy myslím. Moc si nás prostě nevšímají a já jsem tak spokojená.

„Pozor, prosím," ozve se za mnou docela povědomý hlas. Otočím se na patě. No nazdar. Vypadá to, že Jasper Collington má hned vedle mě skříňku. Protočím oči. On se na mě zase ušklíbne. „Jako magnet, co?" Už teď mluví jak populární. Pokrčím rameny s neutrálním výrazem, potom se vrátím ke své skříňce.

„A co je tohle?" uslyším znovu jeho pěkný, ale pro mě otravný hlas. Uvědomím si, že se přese mě natahuje svou rukou, a než si stačím uvědomit, že mi chce vzít jeden z papírků přilepených na vnitřní straně dvířek, už dva z nich strhnul a začal číst:

„Jak je smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř. O. Wilde." To už slyšeli všichni kolem. Ne že by je to extra zajímalo, ale všichni se i tak otočili směrem k nám, aby si vychutnali, jak mě ztrapňuje.

„Vrať mi to," řeknu docela ukňouraným hlasem, a cítím, jak se začínám zapalovat. Do tváří mi stouplo horko a začala jsem se třást.

Ten debil to ale naprosto ignoroval a četl dál, buď aby mě zesměšnil, nebo neměl ponětí, že začíná poslouchat polovina školy.

„Moudřejší ustoupí. Smutná pravda, na níž je založena světovláda hlouposti. M. Von Ebner-Eschenbachová. Páni, ty seš teda pesimista," prohodí směrem ke mně. Docela mě překvapí, že to člověk s jeho inteligencí dokázal vůbec přečíst.

„Sakra, vrať mi to!" Hlas už mi začíná přeskakovat. Napřáhnu ruku, na které se dělaly malé červené flíčky. A Jasper mi je vrátí.

„Nemáš něco veselejšího?" zeptá se, jako bych na něj chtěla mluvit. Zpražím ho nenavistným pohledem a ty růžové papírky s citáty si zase nalepím na skříňku. Jak se mi může někdo tak zprotivit za necelý den?

///

„Nevšímej si ho," chlácholí mě Roxanne.

„Však jo!" procedím skrz zatnutý zuby.

„Podívej, brzo se naučí naše pravidla. Nikdo se tu nešikanuje a nezesměšňuje. Nech to plavat."

„Proč ale já, do háje?" I když tedy nejsem oblíbená, žádaná nebo jinak dobrá, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo otravoval. Pravda, možná to beru moc vážně. A od toho incidentu u skříňek se nic nestalo, takže to ještě nemůžu nazvat šikanou nebo zasednutím, ale...

„Hej! Chelsea, Roxy!" Obě se otočíme za hlasem, a když jsem uvidím Caru, zamávám jí.

„Ahoj! Co potřebuješ?" zeptám se jí vlídně. Cara byla vždycky sluníčko.

„No hele, moje máma zase má nějaký ty její nápady, že jo," začne a protočí očima. „No a teď ji pro změnu napadlo, že když už je to náš poslední rok, tak by měla poznat matky mých spolužaček, takže tuhle neděli bude taková mamčovská párty, jestli mi rozumíte, vypadá to na zesměšňování svých dcer a věty začínající na Moje dcera... No ale mohly by jste se jich zeptat? Chel? Roxy?"

Můj úsměv zamrzne a já jen civím někam za Cařino rameno. Už opět cítím tu tupou bolest, která mě doslova utápí. Moje plíce jsou naplněné neviditelnou vodou a já nemůžu dýchat. Roxy, jakožto moje kamarádka, samozřejmě ihned ví, co se děje.

„Chelsea? Zlato?"

Cara je úplně zmatená. „Já řekla něco špatně, že ano?" vyhrkne vyděšeně a tiká pohledem mezi mnou Roxanne.

Nedokázala jsem to. Otáčím se rychlým krokem jdu někam do parku. Horké slzy v kombinaci s ostrým větrem mě štípou v očích. Po tolika týdnech bezstarostnosti... Jdu jako ve snu. Nevnímám, že na mě troubí řidič, když mu prakticky skočím pod kola.

Nevnímajíc svět okolo,

jdu prostě dál a dál,

abych setřásla

ten bolestivý smutek,

který mě ničí

na tisíce malých střepů,

které už nejdou poskládat

bez pozůstalých jizev,

a který jsem

už nikdy cítit nechtěla.