Neobyčejná

4

Dalších pár dnů jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že se nic neděje a že jsem v pořádku. Snažila jsem se usmívat, ve škole jsem se bavila s novými spolužáky a snažila jsem se najít si přátele. Soustředila jsem se na učení a když se mě někdo zeptal, řekla jsem, že je mi fajn. To všechno jsem dělala ze strachu. Děsilo mě pomyšlení na to, že by se to mělo stát znovu. A nebo ještě hůř, že by se to stalo znovu a někdo mě při tom viděl. 

Fungovalo to. Nebo alespoň z části. Přes den se mi žádné podobné nehody, jako ta s talířem nestávaly, ale v noci se mi furt zdály ty sny. Ze začátku se jen opakovaly ty staré, ale časem přibyly i další nové. Objevovala jsem se na neznámých místech s neznámými lidmi a po většinu času jsem se skrývala, nebo mi to tak aspoň přišlo. Dvě věci byly na všech těch snech stejné. V každém byla Daisy a pokaždé jsem cítila ten divný tlak a vibrace v rukou. Jeden den jsem se dokonce probudila s modřinami, ale nechtěla jsem si připustit, že by to s těmi sny mohlo mít něco společného.

Až do jedné noci.

Byla jsem omámená nějakými léky, ale i tak se mi podařilo posadit. Znovu jsem byla v prázdné bílé místnosti. Na sobě jsem měla bílý přehoz a z těla mi čouhaly hadičky, které jsem začala vytrhávat. Bolelo to, ale potřebovala jsem se od tamtuď dostat a to by s těmi hadičkami rozhodně nešlo.  Postavila jsem se a chtěla jsem se dát do kroku, ale hned se mi podlomila kolena a já spadla na zem.

,,Ale no tak!" prohodila jsem nahlas ,,No tak, Jess, ty to dokážeš!" snažila jsem se povzbudit sama sebe. Hned jsem se snažila znovu postavit na nohy a po chvilce se mi to konečně podařilo. Vydala jsem se ke dveřím, ale byly zamčené. Začala jsem do nich bouchat pěstmi a kopat nohama, ale nic nezabíralo. Pak jsem si vzpomněla na to, co mě učila Daisy. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se soustředit. Po chvilce snažení jsem konečně dosáhla svého a v rukou jsem začala cítit známe vibrace. Do rukou položených na dveřích jsem nasměrovala všechnu energii, která v mém těle začala proudit a vyvolala jsem na dveře velký tlak. Zabralo to. Dveře povolily a já mohla projít.

Běžela jsem chodbami a snažila jsem se najít cestu ven, ale vzhledem k tomu, že jsem v té budově nikdy předtím nebyla to bylo celkem obtížné. Odbočila jsem doprava, doleva a znovu doprava, když se rozezněl alarm. Zřejmě jim došlo, že jsem utekla, i když jim to teda celkem trvalo. Byla jsem hodně vysílená, ale i tak jsem nepřestávala běžet. Nakonec jsem neměla na vybranou. Přede mnou se objevila skupina strážců. Našli mě. Nepřemýšlela jsem. Natáhla jsem ruce před sebe a vyvolala tlakovou vlnu, která je odhodila o několik metrů dozadu. Chtěla jsem znovu začít utíkat, ale nešlo to.  Byla jsem moc unavená a vytížená. Tělo mi ztěžklo a oči se mi začaly zavírat. Upadla jsem na zem.

,,Jess!" Bylo to poslední, co jsem zaslechla, než jsem usnula.

Prudce jsem otevřela oči a chtěla jsem se posadit, když mi došlo, že neležím v posteli. Vznášela jsem se nad ní. Lekla jsem se a prudce jsem sebou škubla. V tom okamžiku jsem tvrdě dopadla zpět na postel. Byla jsem v hrozném šoku. Už zase. Rychle jsem se z postele svalila na zem a doplazila jsem se do rohu pokoje. Opřela jsem se o zeď, nohy jsem si přitiskla k tělu, hlavu položila na ně a začala jsem plakat. Plakala jsem tak, jako ještě nikdy předtím. Byla jsem vyděšená a chtěla jsem, aby to všechno přestalo. 

,,Proč?" ptala jsem se nahlas sama sebe. ,,Proč se mi tohle děje?"

Z okna jsem zahlédla na ulici zářit neobvyklé světlo. Vstala jsem, abych se podívala. Před domem stál nějaký muž oblečený v černém, ale neviděla jsem mu do tváře. Všiml si, že se na něho dívám, hned nastoupil do auta odjel. Co to zase bylo? Pomyslela jsem si a vběhla jsem do sprchy, abych se trochu uklidnila. Hned potom jsem zamířila k počítači. Telekineze, tlaková vlna z rukou, vnášení těla ve spánku a spoustu dalších věcí jsem zapsala do vyhledávače a zbytek noci jsem strávila prohledáváním stovky odkazů na tato témata, ale stejně jsem se k něčemu pořádnému nedostala.

Zhruba v pět ráno mi došlo, že to nemá cenu a šla jsem si ještě na chvilku lehnout. Už jsem neusnula, jak bych taky mohla, po to všem? Prostě jsem jen tak ležela a koukala do stropu.

Usoudila jsem, že bude lepší moc na sebe neupozorňovat, proto jsem se oblékla do modrých džínů, bílého tílka a šedé mikiny. Vlasy jsem si vyčesala do culíku a vydala jsem se na snídani. V kuchyni bylo prázdno. Caitlin byla ještě u sebe v pokoji a na stole jsem našla lístek od mamky.

,,Musela jsem do práce dřív, na plotně máte vajíčka. Nevím, v kolik se vrátím. xxMÁMAxx"  stálo na něm. Zapnula jsem plotýnku, abych vajíčka ohřála a zrovna jsem vyndávala z lednice pomerančový džus, když přišla Cait. 

,,Dobré ráno!" zvolala zvesela.

,,Dobré," odpověděla jsem.

,,Kde je mamka?"zeptala se. Ukázala jsem na lístek na stole a dál jsem se věnovala přípravě snídaně. Caitlin si lístek přečetla a šla ke mě. Chvilku mě jen tak pozorovala, ale brzy mi to začalo lézt na mozek.

,,Nebylo by lepší, říct to nahlas?" zeptala jsem se otráveným tonem.

,,Jess, mluv se mnou."

,,O čem bych měla mluvit?" zeptala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, o čem.

,,Ty víš o čem. Něco se s tebou děje. Tváříš se, že ne, ale já to vidím. Nemusíš se takhle přetvařovat. Přede mnou ne."

Odvrátila jsem se od vajíček a otočila jsem se k ní. ,,Cait, ty jsi ten jediný člověk, se kterým bych s tebou o tom chtěla mluvit. Opravdu. Ale nemůžu.

,,Proč ne? Jsem tvoje setra a mám o tebe strach. Vidím, jak se poslední dny trápíš a to mě ubíjí. Prosím, nech mě ti pomoct."

,,Ráda bych," řekla jsem a cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza ,,ale nemůžu."

,,Proč ne?!" Zeptala se tentokrát už celkem zoufalá Caitlin.

,,Právě pro to, co jsi teď řekla! vyjela jsem na ní ,,Právě pro to, že jsi moje sestra. Právě pro to, že máš o mě strach a právě pro to, že tě mám nade všechno na světě ráda a nechci ti ublížit!" Věděla jsem, že jí to nesmím říct. Nesnesla bych, kdybych jí ublížila, nebo kdyby jí kvůli mě ublížil někdo jiný.

,,Ublížit? Jak?" 

Zůstala jsem mlčet a dala jsem se k odchodu. Cait mě chytila za ruku a zdržela.

,,Jess! Musíš se mnou mluvit. Hned!" odmítala mě pustit. Cítila jsem, jak se ve mě probouzí zlost a strach.

,,Cait pust mě! Nechci ti ublížit!" křičela jsem na ní. Cítila jsem, že se něco děje.

,,Ne!" vykřikla a stiskla mě ještě silněji. Nechtěla jsem to udělat, ale věděla jsem, že mě jinak nepustí. Druhou ruku jsem rychle položila na tu Caitlininu, kterou mě držela. Netrvalo to ani dvě vteřiny, než jsem ucítila tlak. Vzpomněla jsem si na to, co jsem dělala v tom snu a energii jsem nasměrovala do rukou. Ne moc, nechtěla jsem jí ublížit. Tlak ještě vzrostl, stejně tak, jako v tom snu a začal proudit ven z rukou. Bylo to rychlé. Caitlin to trošku odhodilo a dost se lekla. Já vlastně taky. Hned si ruku chytla a vyděšeně se na mě podívala.

,,Jess? C-Co to bylo?" ptala se vyděšeně.

,,Promiň." omluvila jsem se. Cítila jsem se mizerně. Nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Z očí mi tekly proudy horkých slz. ,,Promiň." zopakovala jsem, popadla jsem své věci a vyběhla jsem z domu. Tohle se nemělo stát. Tohle se nemělo stát...

Ahoj! Tady máte další kapitolu. Doufám, že se vám líbila :) Už se nám to začíná celkem rozjíždět, co? Budu ráda za každé Vote i názor do komentáře! :D Určitě se těšte na další kapitolu :) Taky si užívejte volna a nezapomeňte se naladit do té správné vánoční nálady! Tak se zatím mějte hezky! :*