Neobyčejná

2

Stále jsme se ještě držely za ruce, když jsme postupovaly po schodech před školou směrem k hlavnímu vchodu. Všude kolem bylo spoustu jiných studentů. Někteří starší se bavili ve skupinách, povídali si a smáli se. Ti mladší se honili za míčem hráli kopanou. Našli se ale i jedinci, kteří jen tak stáli opodál, pozorovali ostatní, nebo se třeba učili.

Se zvoněním jsme společně došli do ředitelny. S ředitelkou jsme mluvily už pár dní před tím, ale i tak nám znovu vysvětlila, jak co na škole funguje a tak. Po chvilce se ozvalo klepání na dveře a do místnosti vešly dvě profesorky. Představily se nám a přivítaly nás. Starší z nich, blondýnka, paní Jaffersonová byla nová Caitlinina třídní. Ta mladší, brunetka s dlouhými vlasy byla slečna Kaiylová. Moje třídní. Byla moc milá a měla jsem z ní opravdu dobrý pocit.

Mluvily jsme dalších pár minut a pak jsme se rozešly. Caitlin šla se svou třídní profesorkou do západního křídla budovy, já s tou svou do východního. Došly jsme ke třídě.

,,Tak jsme tady." řekla a kývla směrem ke dveřím. ,,Nemusíš se vůbec ničeho bát. Všichni ve tvé třídě jsou velice milé děti a určitě k nim brzy zapadneš."

,,Jo," kývla jsem ,,Snad." Hned co jsem to dořekla, otevřela dveře a vešly jsme dovnitř. Usoudila jsem že kvůli mě zařídila nějakou zvláštní hodinu, abychom se měli čas všichni poznat, protože ve třídě žádný jiný profesor nebyl. Rozhlédla jsem se a začala jsem si všechny prohlížet. Vypadli celkem mile a tak jako jsem ji já prohlížela je, oni si prohlíželi mě.

,,Takže," začala mluvit slečna Kaiylová, ,,Toto je Jessica Atkinsonová, vaše nová spolužačka. Doufám, že se k sobě k ní budete chovat hezky a přijmete ji do svého kolektivu. Nechám Jessicu, ať se vám pořádně představí sama." ukončila svou krátkou řeč a ustoupila na stranu, aby mi udělala víc prostory, i když jsem žádný nepotřebovala. 

,,Takže..." snažila jsem se přijít na to, jak začít. ,,Jmenuji se Jessica, což už všichni víte. Před pár dny jsem se do Chicaga přistěhovala spolu se svou sestrou Caitlin a mamkou. Už delší dobu jsme sněly o životě v Chicagu a konečně jsme tady. Aby jste se nemuseli ptát, tak ne. Taťka s námi nepřijel. Zemřel před dvěma lety ve službě. Byl to hasič. Moje mamka je doktorka v místní nemocnici a setra Caitlin studuje v západním křídle téhle budovy. A no..." nevěděla jsem jak pokračovat. Nic mě nenapadalo.

,,A co třeba ráda děláš?" zeptala se jedna z dívek.

,,Mým velkým koníčkem je běh a čtení, to mě opravdu baví. Nevím, co bych vám o sobě měla ještě říct, takže prosím, ptejte se." usmála jsem se a čekala jsem, až se někdo ozve.

,,Říkala jsi, že byl tvůj táta hasič?" zeptal se někdo. 

,,Jo, to byl."

,,Umřel, když zrovna někoho zachraňoval? Promiň, jestli se ti o tom nechce mluvit, tak nemusíš."

,,V pořádku," ujistila jsem ho. ,,Jo, zrovna zachraňoval sedmiletou holčičku z hořící budovy. Vyvedl ji ven, oba byli v pořádku, ale po chvíli zkolaboval. Už mu nedokázali pomoci. Ale jsem na něj moc hrdá. Byl to hrdina." usmála jsem se a zhluboka jsem se nadechla.

  Následovalo dalších pár dotazů ohledně různých věcí. Od mého života v NY až po běh a čtení. Těmito otázkami jsme zabrali celou hodinu a pak přišla přestávka. Povídala jsem si s pár lidmi, ale nepotkala jsem nikoho moc zajímavého. Zbytek dne pokračoval taky hladce. Seznamovala jsem se se systémem učení v jednotlivých předmětech a poznávala jsem nové lidi. 

Po poslední hodině jsem se sešla před školou s Cait. 

,,Tak co, jak bylo?" zeptala jsem se.

,,Celkem to ušlo. Co ty, máš nějaké kamarády?"

,,Víš že v tomhle zrovna moc dobrá nejsem. Lidi jsou fajn, ale chce to čas."

,,Jo, to chápu. U mě to bude asi stejný. Jo a mimochodem, domů jedeme samy. Volala mi mamka, že musí zůstat v nemocnici déle. Mají nějaký těžký případ."

,,Dobře." kývla jsem a vydaly jsme se domů. Po cestě jsme se ještě zastavily v obchodním centru. Koupily jsme si pár knížek a nějaké oblečení. Taky jsem si koupila nové běžecké boty, které jsem už fakt potřebovala. Domů jsme dorazily zhruba v pět hodin a já jsem se hned pustila do úkolů a učení. Když jsem skončila, lehla jsem si na postel a jen tak jsem ležela. Přemýšlela jsem o tátovi, co by řekl na to, že jsme opravdu skončily v Chicagu. Taky jsem znovu začala přemýšlet nad tím divným snem a snažila jsem se ho pochopit. Nic z toho nedávalo smysl. Jak by taky mohlo. Byl to jenom sen...

Ahoj! Takže tady máte kapitolu číslo dvě! Snad se vám líbila. Rozhodně se těšte na začátek třetí, protože to bude zas trochu zajímavé! Budu ráda za každé Vote i názor do komentáře! :D :) Tak se zatím mějte hezky! :)