Světlušky

New beginning

Každý nový semestr stojím přesně na tomhle místě, u druhé lavičky zprava, a dívám se směrem ke škole. Kolem mě prochází spousta středoškoláků se svými kamarády, které několik týdnů neviděli, a vesele s nimi klábosí o novinkách v jejich životech. Všichni jsou po prázdninách odpočatí a nabití pozitivní energií, a nevím proč, ale naplňuje mě to pocitem mládí, bezstarostnosti a naděje.

Tohle je ale naposledy. Už mě čeká jen pár měsíců než všichni opustí tuhle školu, město a třeba i stát. A po nich zbydou jen pokreslené stoly a jméno v knize maturantů. Já ale zůstanu. Přinejmenším v tomhle městě. Nikdy odsud nevytáhnu ani patu, ale cítím jen nepatrný smutek, který je na druhou stranu i úsměvný.

Z toho přemýšlení mě nakonec probudí moje spolužačka Natalia, která na mě kývne na pozdrav, o něco méně nesměle než po většinu času. Skoro vždy je totiž potichu v zadní lavici, ale když má dobrou náladu, je moc milá. Oplatím jí to úsměvem a zamáváním ruky.

Dost. Nemusím se nijak litovat. Rozhodla jsem se tak sama. Jako vždycky, takže můžu být naštvaná jen na sebe.

A tak, s novou dávku elánu, vykročím pravou nohou k budově školy.

///

U mé skříňky už mě napjatě vyhlíží moje nejlepší (a vlastně i jediná) kamarádka. Když mě zahlédne a já na ni přehnaně zamávám s poťouchlým výrazem, zašklebí se na mě.

„Čau, holka! Nebudu tvrdit, že jsi se úplně změnila, jak to tu všichni říkají všem, páč jsi úplně stejná jako před pár týdny."

Teď se pro změnu zakřením já. Roxanne mi vždycky zvedla náladu už jen tou její zvláštní, ale úžasnou podstatou. Jsem strašně ráda, že ji mám.

„Vsadím se, že po dobu cos na mě čekala sis už vyhlídla nějaký hezký kluky, že?"

„Vždycky správně, slečno Dellarayová. A musím říct, že někteří za to vážně stojí," řekne, a zatím co se opírá o vedlejší skříňku, trochu se pousměje na nějakého neznámého kluka, který kolem nás prochází. Pohledem ho několik vteřin sleduje, než se ke mně znovu otočí a prohrábne si svoje rovné zrzavé vlasy.

„Tak co? Užijeme si tenhle rok? Párty, kluci a vandalismus?"

„Nerada tě zklamu, Roxy, ale tenhle semestr bude skoro stejný jako ty předchozí, takže bohužel jen my dvě a škola," odpovídám jí s úsměvem. Roxanne si odfrkne.

„Ach jo! Tys mi připomněla, že k tomu holt nejsme určené! Tak ale i bez toho si můžeme užít trocha zábavy, nemyslíš?"

„Ale jo," uchechtnu se zároveň se zvoněním ohlašující začátek hodiny.

A tak když jdu směrem ke třídě,

s malým úsměvem na tváři,

už necítím tu naději

na začátku každého roku,

že se tentokrát můj život změní.

Konečně,

když už jsem se svým údělem smířená,

se doopravdy všechno změní.

Ahoj lidi!

Jsem tu s novým příběhem. Nejspíš to bude jedno dost velký klišé, no ale pokusím se to udělat co nejlépe, tak, aby vás to bavilo :)

Pokusím se vydávat jednou týdně jednu až dvě kapitoly, mám jich už několik napsaných dopředu, tak mi držte palce, ať to celé dopíšu!

Kapitoly samozřejmě budou delší, počítám tak dvakrát víc než tahle, jen mi to prostě takhle vyšlo...

Jinak, pokud by se vám to líbilo, pošlete vote nebo komentář, moc to potěší! Můžete se i mrknout na můj druhý příběh "Lhářka", což je teda dost jiný kafe než tohle, ale mohlo by se líbit :)

xsarax