Boy Division || g.w.

Chapter 6

Mrzli jsme na kraji břehu moře ještě hodně dlouho. Stačila necelá hodina a já už sotva cítila konečky svých prstů. Vítr nabíral na síle a teplota výrazně klesla. Začínalo se stmívat, s Frankem jsme pozorovali, jak to krásné rudé Slunce zapadá za horizont. Smrákalo se, oblohu začaly zaplňovat první hvězdy. A zatímco Frankie vyprávěl jednu ze svých povedených historek, já si začínala uvědomovat, že se budu muset vrátit domů. Telefon mi v kapse zabrněl několikrát, vždy jsem to však ignorovala. Zpět se mi nechtělo, tak nějak jsem tušila, co mě čeká za dveřmi našeho domu. Rozzuřená matka a přepracovaný otec. A po výprasku? Další promarněné hodiny strávené v mém pokoji, s knížkou v ruce a nepříjemným pocitem za zády. Všude jsem se cítila bezpečněji než uvnitř toho prokletého baráku. Dokonce i tady, na opuštěné pláži za děsivým tmavým lesem. Možná to byl Frank, kdo mi dodával ten pocit jistoty a bezpečí. Možná jsem poprvé za těch několik let našla přítele. Někoho, kdo mi rozumí a já rozumím jemu. Máme stejný názor na společnost, na lidi, téměř na všechno. Věřila jsem mu, nebála jsem se mu říct o věcech, o kterých doposud věděl jen můj deník. Byl to báječný pocit, poznat někoho takového. 

,,Měli bychom jít,'' prohodil nakonec samotný Frank, když už nás soumrak pohltil stejně jako všechno okolo. Jen jsem přikývla a tiše následovala jeho kroky. Prošli jsme tím samým lesem, tím samým houštím a těmi samými ulicemi znovu ještě jednou. Nic se nezměnilo, jen se město ztišilo ještě mnohem více. Za jeho doprovodu jsem došla až před branku našeho domu, kde byl čas se rozloučit. Uvnitř se svítilo, dokázala jsem rozeznat zmatené siluety rodičů. 
,,Pěknej barák,'' pousmál se, ,,na můj vkus trochu velký, ale luxusní.''
,,Velký?'' zopakovala jsem jeho mínění, ,,to mi povídej, je to tak obrovský, až se mi to hnusí.''
Frankie se zahihňal. Myslela jsem to vážně, děsí mě to tam. To pravidelné vrzání podlahy mi nahání strach. Jestli mi nepřeskočí z rodičů, přeskočí mi z toho domu. Zaručeně, jistojistě. 

Vklouzla jsem tedy co možná nejpotišeji do předsíně s domněnkou, že můj příchod nikdo nezpozoruje. Omyl. Velmi naivní myšlenka. Už při dlouhém rozvazování mých bot jsem cítila, jak se nade mnou tyčí vysoká postava mého otce. A co hůř, po malé chvilce se k němu dopajdala i máma. 
,,Ahoj,'' rozpačitě jsem se usmála a se stále stejným výrazem jsem se pokusila projít skrz ně. Jak jsem ale očekávala, hlas jednoho z mých rodičů mě zastavil dříve, než jsem stačila udělat jediný krok: ,,Očekávám vysvětlení,'' pronesla máma tím tonem, kterým mluvila vždy, když byla naštvaná tolik, že už ani nekřičela. V ten okamžik jsem si teprve uvědomila, do jakého maléru jsem se to právě namočila. Hned první den. 

Docourala jsem se až ke kuchyňské lince, kde jsem se jim oběma prvně podívala do očí. Nesnažila jsem se vypadat provinile, nemám proč se tak cítit. Jsem naživu a jsem doma. 
,,Byla jsem venku,'' začala jsem hloupě, doufajíc, že mě nezačnou obviňovat z toho, jak moc velký kretény z nich dělám. 
,,No to víme,'' máma si založila ruce na prsou, ,,a telefon jsme ti kupovali k čemu?'' 

Abych nebyla úplně sto let za opicema, maminko.

,,Promiň, neměla jsem čas,'' odbyla jsem ji, trochu drze, ,,Frank mi chtěl ukázat město a taky-'' nestihla jsem nic doříct. Vykulené oči a překvapené pohledy jich obou mě zarazily. ,,Co?'' tikala jsem očima z jednoho na druhého, ,,co je?'' 
,,Kdo je Frank?'' zeptal se tentokrát otec. Oh, takže ty taky mluvíš, tati?

,,Kamarád, seznámili jsme se ve škole, je fajn a-'' opět. Stejný důvod. Nemohla jsem pokračovat, když na mě zírali, jako kdybych jim oznámila, že jsem absolvovala výcvik NASY a že s nimi zítra odlétám prozkoumávat neobjevený vesmír. ,,Tak co je, sakra?!'' zeptala jsem se znovu.
,,Ty máš kamaráda?'' vyhrkli na mě sborově. 

Protočila jsem oči. To nemůžou myslet vážně. Nejsem zas tak úplně ztracený případ a netrpím sociofobií. Vždyť jsem kdysi přátele mívala, myslím. Někdy v raném školním věku. Možná předškolním. 
Potvrdila jsem, ale odmítala jsem se o tom s nimi bavit. Neměla jsem co říct, rozhodně ne to, jak si s Ierem vyměňujeme své pochmurné pocity a myšlenky. To, si myslím, opravdu nepotřebují vědět. Navíc, kdo ví? Třeba to ani kamarád není, třeba zítra přijdu do třídy a on už si ani nevzpomene, že se mnou dnes večer někam šel. I to je možné a mě, popravdě, tahle představa dosti děsí.

Nastávající noc neprobíhala nijak zvláštně. Žádného onanujícího úchyla už jsem pod svým oknem sice nenašla, ale mrazivého pocitu za zády jsem se nezbavila. Spala jsem o pár hodin déle, než první noc. Mé uvažování se změnilo a já najednou začala přemýšlet o mnohem více věcech, než do teď. Třeba je to dobře, třeba konečně skončí moje stereotypní noční můra. 

Desítky lidí. Stovky lidí. Ztrácela jsem se v hloučkách holek i kluků, marně jsem hledala svůj záchranný kruh. Vše se zdálo o tolik zmatenější, než včera. Vadila mi ta ukrutná hlučnost všech lidí, všech studentů a mých spolužáků. Snažila jsem se v rychlosti dostat do mé třídy, kde budu mít alespoň trochu klid. Se zdvořilými slovy jsem kličkovala a protahovala se kolem všech, kteří mi stáli v cestě. Začínala jsem být velice nervozní, cítila jsem se bezradně a zoufale. Když v tom se ke mně natáhla pomocná ruka, ta jediná, o kterou jsem stála. Přitáhl si mě k sobě, konečně jsem měla trochu prostoru. 
,,Tak jsem si tě našel,'' zaculil se, ,,žiješ?'' 

Samým štěstím jsem se stěží vzpamatovávala. Právě teď jsem byla nejvděčnější člověk na planetě.

,,Zachránil jsi mě,'' úsměv jsem mu oplatila, ,,musí se všichni tak cpát?''

,,Svým způsobem, Tiff, se cpeš taky,'' podotknul drzým tonem a odvedl mě až na místo, kam jsme oba, ač neradi, mířili. Hned po ránu mi dal důvod k úsměvu a byla jsem mu za to velice vděčná. Nakonec celý den neproběhl tak strašně, jak jsem čekala, že proběhne. Poznala jsem pár nových učitelů, kteří byli ještě divnější než ti ze včera. Pozoruhodné, jak někdo takový může vyučovat na poměrně seriozní střední škole. Fakt a realita, že nás tahle stvoření připravují na maturitní zkoušku je zarážející. Ovšem to je všude stejné, žádná škola není výjimkou. 

Po skončení poslední vyučovací hodiny jsem se konečně mohla odebrat ke skříňkám. Již poučená jsem počkala, až se chodby úplně vylidní. Až když jsem nespatřila jediného človíčka, jsem se s klidem vydala po schodech dolů, až do přízemí. Bylo zvláštní a krásné zároveň vidět školu takhle. Klidnou a tichou. Nebyl tu nikdo, kdo by to mohl narušit, nikdo, kdo by mi mé potěšení mohl zkazit. Užívala jsem si volnost, ve sluchátkách mi hrála melodie mé oblíbené písničky. Ta hudba vycházející z malých repráčků přeřvávala ticho a prázdno. Užívala jsem si tu samotu. 
Zabouchla jsem dvířka od skříňky, do které jsem si uschovala několik učebnic. Pomalým, loudavým krokem jsem se vydala pryč z budovy. Když v tom jsem zničeho nic za svými zády vycítila něčí přítomnost. Zastavila jsem se uprostřed prázdné chodby. Z levého ucha jsem si vytrhla sluchátko, abych se přesvědčila, že jsem skutečně slyšela něčí kroky. Místo zvuku klapajících bot jsem ale slyšela tichounké tony a slova skladby, kterou přehrával můj telefon. Vyndala jsem i druhé sluchátko a pomalu se otočila. 

On. 

Jeho přítomnost byla více než udivující. Nevěděla jsem, jestli mám mít strach nebo jen v klidu pokračovat v mé cestě. Vynutila jsem ze sebe nepatrný úsměv. 

,,Na co tak civíš?'' zeptal se nepříliš příjemně, jako by ho vyloženě překvapilo, že jsem se zastavila.