Stín se rychle přibližoval k Amandě. A přímo před ní se zastavil. Amanda se elegantně uklonila a pak jen v tichosti stála a koukala upřeně dopředu. Něco tiše zašeptala. Najednou se na nás otočila a stín se začal přibližovat k nám.
...
*z pohledu Ann*
Zavřela jsem oči. Po tváři mi stekla jedna neposedná slza. Jen co se dotkla koutku úst, utřela jsem ji rukou. Prosím, vyslyš mne...
Mé tváře se dotkla cizí ruka. Trhla jsem sebou a při tom otevřela oči. Jen pár centimetrů od mé tváře byla tvář Mikeyho. „Proč jsi smutná?" usmál se na mě. „Mikey!" silně jsem ho objala a pak ho jemně políbila. Rozhlédnu se. Že bych se konečně dostala zpátky do ráje? Můj pohled zkamení. Jsem stále v té nekonečné modrotě (zajímavé slovo :'D).
Podívám se zpátky na Mikeyho. Upřímně mě pozoroval. „Děje se něco?" znova se rozhlédnu a on udělá to samý. „Kde to jsme?" zeptá se mě.
„Já.. Já nevím. Myslela jsem, že už jsem zpátky v ráji u tebe. Nemyslela jsem si, že se ty objevíš u mě..."
„To je jedno. Hlavně, že už jsem u tebe." usměje se a vtiskne mi pusu do vlasů.
Sedl si, já se k němu otočila zády a opřela se o jeho hruď. Zavřela jsem oči a užívala si pocit, že jsem konečně zase u něj. Až po chvíli jsem si všimla, že se v krátkém intervalu nadzvedám. Otočím se na Mikea, abych zjistila, co dělá. Pozoroval mě. Podívala jsem se na jeho nad zvedající se hruď.
„Mikey?"
„Hm?"
„Ty... Mikey ty dýcháš?" přikývne a pak si to taky uvědomí. Jsme mrtví. A mrtví nedýchají.
„Co se to s námi, sakra, děje?"
Najednou se tam někdo objeví. „Ahoj" řekne známý hlas. Otočím se za tím hlasem. Ještě než začne zase ta černočerná tma, všimnu si Amandy a vedle ní nějakého stojícího muže, kterého si ale nestihnu dostatečně prohlédnout. Poslední, co uslyším bylo: „Mám vás ráda. Nikdy na vás nezapomenu."
*z pohledu Arthura*
Amanda se ke stínu připojila, až se zastavila spolu s tím stínem před námi. Postavil jsem se a Will se mnou. Amanda mě objala a poté i Willa.
„Jsem strašně ráda, že jsem vás mohla poznat." po tváři jí steče jedna neposedná slza. „Cože?" nechápavě se zeptá Will. Amanda se ohlédne za stínem.
„Odcházím, Wille. Je mi líto, že se už nikdy neuvidíme, ale radši, ať si vezme mou duši, než-li vaší." zamračím se. „Až zmizím, najděte všechny kamarády, kteří přežili a vraťte se zpátky k té chatce. Víc vám říct nemůžu." usmála se a odstoupila. Ještě jedna slza jí stekla po tváři a naposledy se na nás usmála, pak společně s tím stínem zmizela.
Otočil jsem se na Willa. Smutně se díval někam dopředu. „Pojď, Wille. Potřebuji tvou pomoc s vyproštěním Mii." vzpomenu si. Will přikývne a společně se vydáme za Miou.
Došli jsme k hromadě větví a spadlého stromu, kde předtím ležela Mia. Obešli jsme hromadu. Naskytl se nám pohled na Miu a u ní na kolenou klečící Beth. Podívala se na mě a na malou chvilku se jí rozzářili oči. Došel jsem s Willem ke kmenu a chytli za něj. Nadzvedli jsme ho. Beth chytla Miu a opatrně ji vytáhla ven. Pustili jsme kmen a já jsem se dokulhal k Beth. Pevně jsem ji sevřel v objetí. „Jsem strašně rád, že se ti nic nestalo." zašeptám jí do ucha. „I já jsem ráda, že žiješ, ale jsi strašlivě zraněný. Potřebuješ do nemocnice." usměji se jí do vlasů. „Nepotřebuji do nemocnice. Teď hlavně musím najít ostatní." zamračí se, ale její námitky už neposlouchám. „Wille, zvládneš vzít Miu?" mlčky přikývne. „Dobře, tak jdeme k té chatce."
