Arthur z batohu vytáhl svazek klíčů. Začal se v nich prohrabovat. „Arthure? Měl by sis pospíšit.." říkala roztřeseným hlasem Elis a pozorovala rychle se blížící příšeru.
...
Otevřel dveře a všichni se nahrnuli dovnitř. Jen tak tak stihl zavřít dveře před tou příšerou a hned, co je zavřel, jsme uslyšeli dunivou ránu, jak narazila do zdi. Zapištěla nepopsatelným způsobem. A pak nastalo ticho.
Dveře zamkl a zabarikádoval židlí. Pak opatrně přistoupil k oknu a podíval se ven. Čekali jsme, až zhodnotí naší situaci. Mlčel. Nekonečný dvě minuty byl zticha. Všichni jsme z toho byli nervózní.
„Nic tam nevidím, ale myslím si, že je pořád někde venku." v tom jsme uslyšeli škrábavý zvuk. Něco lezlo po střeše.
Všichni jsme se podívali nad hlavu. Byla přímo nad námi. Začala škrábat střechu a tím shodila několik střešních tašek. Přišla na to, jak se na nás dostat. A tentokrát už neuniknou. Nebo, že by se jim to i teď povedlo?
Teprve teď jsem si prohlédl, kam jsme se to vlastně schovali. Byla to vlastně chatička jen s jednou místností. Lidé, co jí vlastnili určitě na záchod chodili ven do kadibudky a myli se někde bůh ví kde.
Arthur přešel malou chatku v naprostém klidu až k malému gauči. Odsunul ho a zkoumal každičký kousek podlahy, co byla pod ním. Pak ho vrátil zpátky na místo a přešel k dalšímu nábytku. Takhle to pokračovalo ještě chvilku. Nakonec už zbyla jen skříň. Celou dobu jsem mu pomáhal, aniž bych věděl, co vlastně hledáme.
Odsunuli jsme tu skříň. Arthur si prohlédl podlahu pod ní a pak jsme jí zasunuli zpátky ke zdi. Arthur se rozhlédl po místnosti. Po celou tu dobu zadržoval dech.
„Arthure, myslím si, že by bylo nejlepší povědět nám všem, co vlastně hledáme." Snažil jsem se překřičet hluk. Chvíli se na mě díval. Pak se podíval na malý šatník za mnou a hned k němu přistoupil. Začal se prohrabovat všemi šuplíky. Když už prohledával poslední šuplík, zarazil se. Pomalu z něj vytáhl stříbrný klíč na řetízku (viz. obrázek⇧). Znovu se rozhlédl po místnosti.
„Musíme najít něco, co by se dalo odemknout tímhle klíčem." podívá se na mě a drží klíč pevně, jako by se obával, že mu ho chce někdo ukrást. Přikývnu a rozhlédnu se po místnosti. Po chvíli mou pozornost upoutá obraz pověšený nenápadně na stěně hned za starou ošoupanou pohovkou. Hlavou pokynu k tomu obrazu a Arthur chápavě přikývne. Rychlím krokem přejdeme k pohovce a o kousek jí odsuneme od stěny. Chytnu obraz a pokusím se ho sundat. Ani o jediný centimetr se mi ho nepodaří posunout od zdi. Vítězně se usměji a přikývnu. Tím dám povel Arthurovi a společně hledáme malinkatou páčku, kterou by se tajný vchod otevřel.
Konečně se nám jí podaří najít. Obraz se po stisknutí skryté páčky zasune víc do zdi a pak se pomalu zasune dolů za stěnu. Před námi byly kovové dveře s otvorem pro klíč, který už tam Arthur spěšně vsunul a odemykal.
Ostatní se rychle nahrnuli za nás a čekali až dveře otevřeme. Za námi se zřítil strop a dovnitř se dostala ta příšera. Úplně jsem na ní zapomněl. A nebyl jsem sám. Arthur se vystrašeně podíval za nás.
„Rychle!" vykřikl a ke vchodu popostrčil Elis. Ta hned utíkala tmavou chodbou dál. Za ní do chodby vběhla Alice, následována Lukem. Mia se na mě podívala. Já jí rychle naznačil, aby běžela za ostatními, že jsem hned za ní. Uposlechla a běžela už bez jediného ohlédnutí. Otočil jsem se.
Příšera nás rozzuřeně pozorovala. Zapištěla. Chytl jsem se za uši a snažil se udržet rovnováhu. „Jacku!" Vykřikl Arthur, když si všiml, jak odhodlaně stojí s velikým trámem v ruce, naproti té příšeře. „Nedělej to! Uteč!"
Krátce se na nás podíval. „Ne. To vy utečte!" Otočí se zpět na příšeru a zaútočí. Ještě chvíli nehybně sleduji, jak se Jack snaží bojovat.
Arthur mě popadne a násilím mě strčí dovnitř. Vleze tam hned za mnou. Zavře a rozsvítí baterku. Ani jsem si nevšiml, že by nějakou držel předtím v ruce. „Běž." Nakáže mi a já ho uposlechnu. Jackovi už není pomoci. Rozběhnu se. Za sebou slyším stále se ztišující bolestivý křik Jacka. Nechci si ani představit, co se teď za těmi kovovými dveřmi dělo. Křik konečně ustane.
***********
Ahojky! :)
Tak je tu konečně nová kapitola. :D
Ano vím... Zase mi to strašně trvalo, takže se omlouvám :)
Doufám, že se vám kapitola líbila :)))
a děkuji za vote★ a komentáře :) vždy mě potěší :)))
