„Běž." Nakáže mi a já ho uposlechnu. Jackovi už není pomoci. Rozběhnu se. Za sebou slyším stále se ztišující bolestivý křik Jacka. Nechci si ani představit, co se teď hned za těmi kovovými dveřmi dělo. Křik konečně ustane.
...
Vběhli jsme do krychlové kamenné místnosti, která měla tak 4 metry. Na každé straně byly dveře a každé měli jinou barvu. Ostatní tu na nás čekali.
Mia mě objala a pak ustoupila a podívala se na Arthura. Z Arthura jí pohled zklouzl dozadu někam za nás do tmy tunelu.
„Kde je Jack?" Zeptá se a podívá se mi do očí. Nedokázal jsem ze sebe dostat jediné slovo.
„Ta příšera ho dostala." Odpověděl za mě Arthur. Byl jsem mu za to vděčný.
Mie steklo několik slz. I ostatní byli v šoku. „Musíme jít..." Umřel jejich nejlepší kámoš a oni nemohli ani truchlit. Museli jít prostě dál...
Následovali jsme ho tunelem v podzemí teprve několik minut. Všem to ale připadalo jako hodiny. Nemohli jsme zastavit a odpočinout si. Nikdy nevíte, zda vás ta příšera náhodou nesleduje i v tunelech. A abych pravdu řek, jsem rád, že netrpím klaustrofóbií... Kdybych jí trpěl, určitě bych nezvládl chodit tunelem, který je cca metr široký a dva metry vysoký. Naštěstí nemám strach ani z pavouků. Pavučin tu bylo všade dost, takže nevím, jak holky dokázaly nekřičet, když se náhodou dotkly na zdi pavučiny, nedej bože samotnýho pavouka.
Nad představou, že by tu Elis -která je vyloženě nenáviděla- začala vyvádět, ať jí toho pavouka laskavě sundáme ze zad, jsem se musel pousmát.
Všichni se přede mnou zastavili a já jsem nestihl zareagovat a narazil jsem do Mii. Ta se na mě naštvaně otočila. „Dávej pozor!" Sykla. „Promiň!"
„Pšššt!" ozvalo se ze předu. Skoro jsem až zadržoval dech, jak jsem se snažil uslyšet, proč mám být zticha. Nic jsem ale neslyšel. Až pak Arthura, který nám nařídil, ať si na chvíli klekneme a přivřeme oči.
Nevím, proč jsme ho uposlechli, ale prostě jsme nějakým způsobem tušili, že kdybychom ho neuposlechli, stalo by se něco strašného.
On jediný stál, otočil se čelem k nám a posvítil dozadu baterkou. Slyšel jsem, jak všichni zatajili dech. „Bože" vydechl trochu omámeně Arthur. Nebo i vystrašeně?
Podíval jsem se tím samým směrem, co Arthur, ale nic jsem neuviděl. Až pak mi došlo, že tam stojí duch.
„Rychle, pojďte!" Vykřikl Arthur a začal utíkat. Všichni jsme ho následovali stejným tempem.
*Z pohledu Arthura*
„Pšššt!" snažil jsem se je utišit a povedlo se mi to. Bylo tu naprosté ticho. Tedy, když jsem nepočítal ty tiché kroky někoho, co se k nám přibližovaly. Potřeboval jsem se podívat, kdo nás sleduje, tak jsem jim nařídil, aby si na chvíli klekli a přivřeli si oči. Nerad bych jim svítil baterkou do očí.
Uposlechli mě a já se mohl otočit a posvítit dozadu. Všichni zatajili dech. „Bože" vydechl jsem trochu omámeně.
Stála tam Ann. „Utíkejte!" Vykřikla najednou. „Rychle, nebo vás chytí!" ohlédla se za sebe. „Už se blíží..." najednou zmizela.
„Rychle, pojďte!" Vykřikl jsem a začal utíkat. Všichni mě naštěstí hned následovali stejným tempem.
*******
Ahoj :))
Tak tady je další kapitola... :)
Snad se vám líbila... :3 :) :D
Děkuju vám za ★vote★ a komentáře :3
