Jarní dítě

Kapitola 1.

„Tak zaber, Haruko! Snad nechceš být zase bez večeře!" hulákal vysoký svalnatý muž stojící opodál mladé upocené dívky, která se právě přitahovala k tyči přidělané mezi dvěma stromy.

„To mě trápí zrovna ze všeho nejmíň," promluvila hnědovláska, „ale proč jsi pode mě strčil ten kýbl s... Co to vlastně je? Smrdí to hůř jak bahno!"

Chlap s vlnitými delšími vlasy se mírně pousmál a podíval se na nechutně páchnoucí nazelenalou břečku v podlouhlé dřevěné nádobě.

„To je bahno smíchané s tolika věcmi, že když se do něj namočíš, bude z tebe tohle aroma cítit dalších pár dní. A můžeš se snažit sebevíc to ze sebe smýt. Myslím si, že je to dobrý způsob, jak tě přinutit k větší výkonnosti při tréninku," vysvětlil muž, věkově se blížící k padesátce. „Tak přidej, ještě ti zbývá padesát přitáhnutí!" komandoval ji.

„Udám tě za týrání," pohrozila nevrle Haruka a znovu namáhala své svaly k opakovanému cviku.

„Takže dalších dvacet. Pravidla znáš, ne?" pronesl lhostejně a založil ruce na hrudi. Odpovědí mu bylo jen tiché zabrblání, které už milosrdně ignoroval místo přikázání dalšího posilování.

Když už se Haruka blížila ke konci svého tréninku, kapičky potu, které jí orosily kůži, se dostaly mezi její dlaně a železnou tyč, načež se ozval dívčí vřískot a následné žblunknutí.

„Dobrá tedy, na večeři nedostaneš nic," rozhodl přísně. Dívka rychle vylezla. Byla celá ulepená od toho sajrajtu, do kterého spadla.

„Trýzniteli," zavrčela a snažila se ze sebe smradlavé bahno setřást.

„Je to pro tvé dobro," oponoval muž a vykročil k dřevěné budově, postavené ve starobylém japonském stylu. „Jdi se umýt, nechci to tu čuchat," nakázal ještě, než zmizel za zasouvacími dveřmi.

Dívka ještě chvíli propalovala pohledem ony dveře, avšak puch ji donutil spěchat do koupelny.

Jak už Yutaka, což bylo jméno postaršího muže, říkal, i po hodinovém drhnutí své kůže nejhrubším kartáčem v koupelně šel z Harukina těla cítit závan shnilého bahna. S otráveným výrazem se vydala do jídelny, kde už na ni Yutaka čekal. Neudržel úsměv, když ucítil pach, nijak však situaci neokomentoval. Haruka si klekla ke stolu naproti němu. Na rozdíl od muže před ní neleželo žádné jídlo, jak ostatně očekávala.

„Dobrou chuť," popřál spíše sám sobě Yutaka a s chutí se pustil do jídla.

Dívka ho sledovala, nechtíc si připustit své kručení v žaludku. Vždycky ale spolu jedli, proto nemohla odejít.

„Dneska bys měla jít spát brzo. Zítřejší trénink bude náročný," upozornil ji s plnými ústy.

„Vždycky je náročný," zabručela, „jaká holka by zvládla tři sta přítahů? Plus ještě ty tvoje tresty za odmlouvání."

Znovu jí zakručelo v břiše. Už se těšila na neděli, což byl jediný den v týdnu, kdy nemusela trénovat. Aspoň ne fyzicky. I když byl psychický trénink občas i v jiné dny, jen v neděli díky němu mohla nechat svaly trochu odpočinout.

„Ale zítra bude speciální," pokoušel se ji navnadit.

„A to v čem?" zajímala se Haruka a zastrčila si za ucho neposedný pramínek rovných vlasů.

„To je překvapení," usmál se lišácky.

Haruka si hned uvědomila, že to nebude nic dobrého. Žádná jeho překvapení nebývala příjemná. Aspoň ne pro ni.

„Zase ji chceš svázat a pohodit někde v lese?" vyskočila na stůl zrzavá lasička a výhružně se zadívala na Yutaku. „Navíc ji necháváš hlady. Jak má asi zvládnout ty tvoje podělaný tréninky?" zuřila a skákala po stole.

„R-Reino, uklidni se," konejšila ji dívka, když už to vypadalo, že po něm zvíře skočí. „Já to přece zvládnu," ujistila ji, což potvrdila i úsměvem.

Lasička na ni chvíli koukala, nakonec si povzdechla a vylezla dívce na rameno.

„Já vím, že to zvládneš," pronesla příjemným hlasem, úplně jiným než před chvílí.

Haruka byla s Reinou odjakživa. Vlastně si ani nevzpomínala, že by kdy nebyla s ní. Démon, kterého někdo před mnoha lety zaklel do zvířecí podoby. Tak se jim lasice kdysi představila. Jenže kvůli této proměně pro lidi nebyla nebezpečná, nepočítaje ostré tesáky a drápy, proto Haruka její společnost přivítala, i když se od Reiny nedozvěděla důvod jejího rozhodnutí zůstat s ní.

„Jdu spát," rozhodla se dívka a vstala. „Dobrou noc," popřála a vyšla ven.

Už se smrákalo, slunce vrhalo krásné červenéodstíny. Haruka vešla do svého pokoje, převlékla se do spacího úboru a jakmile silehla na měkký futon, okamžitě usnula.

Ahoj lidi,

Spousta lidí má na závěr své povídky nějaký proslov, tak jej sem přidávám též. Pokud nevíte, co je to třeba futon nebo tak, google vám pomůže, ale jsem si jistá, že tuto povídku čtou převážně fanoušci anime a Japosnka, takže je možná zbytečné to sem psát...

Každopádně povídka začíná tak pozvolna, takže se nebojte, po pár kapitolách se pořádně rozjede. Nejsem totiž zastáncem moc zbrklých dějů a ráda vše odkrývám postupně. Už je dopsaná a je na mém blogu, ale řekla jsem si, že ji přidám i sem, protože jsem tento web objevila teprve nedávno a chtěla bych trochu víc zpětné vazby :)