Cesta

Osada

Už jsem na cestě něco přes týden. Čím více postupuji na jih tím více se dostávám do oblastí, které obývají lidé. Cestou jsem sice narazil na skupinky lidí směřujících opačným směrem, ale neměl jsem odvahu je oslovit. Po posledním konfliktu a vůbec po válce se lidí straním. Lesní cesta po které jsem šel byla klidná a málo používaná. Podle kompasu jsem ani neuhnul ze směru, kterým jsem se chtěl vydat. Doufal jsem že dříve nebo později už konečně narazím na osadu. Zoufale jsem už potřeboval doplnit zásoby a přečkat zimu. Z dřívějších let už vím že v horách bývají zimy velice kruté. A jaderná válka tomu taky moc nepřidala. Kromě posledního balíčku sušeného masa, které jsem usušil před třemi dny už mi nezbývalo žádné jídlo. Najednou jsem si uvědomil že se klidně může stát že př příchodu k palisádě osady dostanu jen kulku do hlavy. Tuhle myšlenku jsem hned zaplašil a raději na ni ani nepomyslel. Z dálky jsem slyšel zvuky. Zprvu jen podvědomě, ale pak mi to došlo....je to zvuk ruční pily. Co nejtišeji jsem postupoval lesem, když tu najednou se mi otevřel výhled na starou asfaltovou cestu. Vyšel jsem z lesa na cestu a v hlavě se mi rozezněly varovné zvonky. Tahle cesta určitě vede k lidem. Když jsem pokračoval dál terénem, začal se mi před očima les ztrácet a naskytl se mi pohled na dřevěnou palisádu. Byla vytvořena jen z nahrubo opracovaných smrkových kmenů. Za palisádou bylo neporušené město. Dodal jsem si odvahy a šel blíže. Při příchodu k městu na mě první hlídka namířila brokovnici se slovy: co tu pohledáváš!!?? Hned jsem odpověděl že nechci problémy a doufal, že není z těch co vás na místě odprásknou. Řekl jsem že bych chtěl mluvit s někým kdo tomu městu velí. Hlídky se na sebe podivně podívaly a na chvilku zmizely za palisádou. Zanedlouho se na vrcholu palisády ukázal muž ve věku asi čtyřiceti let. Představil se jako šerif Wallker Hill. Nepříjemným výrazem ve tváři se zeptal co že to chci... Pověděl jsem mu tedy můj příběh a navrch dodal že chci jen na nějakou dobu zůstat v osadě. Že potřebuji doplnit zásoby a odpočinout si. Naoplátku jsem slíbil že v osadě pomůžu se vším co bude třeba. Změřil si mě zkoumavým pohledem a zeptal se co umím. Řekl jsem mu že jsem byl před válkou ve speciální jednotce a teď putuji státem a hledám bájné město. Když slyšel o bájném městě jeho pohled se okamžitě změnil. Dodal jen že si o něm promluvíme později. Nakonec tedy svolil že v osadě můžu zůstat do konce zimy. Otevřela se velká brána a já jsem poprvé za 3 roky vstoupil do civilizovaného města. Dobrých 15 minut jsem rozmlouval s šerifem o tom co bude dál. Jako první mi byla nabídnuta koupel a pak večeře... samozřejmě jsem neodmítl. Šerif mě doprovodil do jednoho z domů, který byl vystavěn v typickém americkém stylu. Při vstupu dovnitř mě přivítala mladá dívka, která mě nasměrovala po schodech nahoru. Otevřela dveře pokoje, kde uprostřed stála plechová vana plná horké vody. Řekla mi jen aď se nestydím, svleču se a aď se vykoupu. Na sobě jsem měl vybledlé jeansy, seprané triko a koženou bundu, která už měla své nejlepší roky zasebou. Dívka mi slíbila že než se vykoupu, budu mít své oblečení čisté, zašité a připravené. Počkal jsem tedy až odejde a vlezl jsem si do horké vody. Vedle na poličce jsem uviděl kostku mýdla a houbu.( Poznatek: takový luxus se po apokalypse vidí jen zřítkakdy. Mimo to už jsem pořádnou koupel nějakou dobu neviděl. ) Ve vaně jsem se válel odhadem hodinu a půl. Dívka několikrát zaklepala na dveře jestli něco nepotřebuju a sem tam mi dolila vodu. Když jsem se vykoupal a vylezl ven uviděl jsem přez židli přehozený ručník. Osušil jsem se a zabalil se do něj. Otevřel jsem dveře a přešel do vedlejší místnosti. Dívka seděla u stolu a právě mi zašívala jednu z děr v mém triku. Sem tam se na mě po očku jen tak podívala a zakryla si úsměv. Když skončila oblékl jsem se a šel k batohu. Urovnal jsem si své věci a vytáhl nůž. Upnul jsem ho na skobu u vnitřní kapsy mé bundy aby nešel vidět. Jistota je jistota řekl jsem si. Dívka mi řekla že půjdeme na společnou večeři. Zmínila se taky že každý den se obyvatelé sejdou na staré benzínové stanici a společně povečeří. Vedla mě prázdnými ulicemi města. Přišli jsme k bývalé benzínové stanici kde už lidé seděli a povídali si. Na stolech bylo spoustu jídla. Nechyběly opékané brambory a maso, zelenina, domácí pečivo, jablkový koláč, nebo domácí pálenka. Podle výrazného aroma by to mohla být ořechovice. Neváhal jsem a hned jsem si nabral maso a opékané brambory. Na závěr jsem si dal jablkový koláč a celé to spláchl mátovým čajem. Po jídle všichni seděli u stolů a povídali si, nebo poslouchali starší kteří hráli na staré rozladěné kitary a zpívali písně z předválečné doby. Najednou si k mému stolu přisednul mladík. Mohlo mu být asi tolik co mě. Představil se mi jako Martin. Prohodili jsme pár slov a pak mě požádal abych mu povyprávěl svůj příběh. Asi v půlce mého vyprávění mě přerušil. Otevřel malou kovovou krabičku a se slovy dáš si mi nabídl kónusovitě ubalenou cigaretu. Vzal jsem si ji a se slovy díky jsem ji zapálil. Hned při prvním potahu jsem zjistil že kromě dobrého tabáku je v ní ještě neco navíc. Rozpomenul jsem se že takhle vlastně chutná tráva. Martin se na mě usmál a pokračovali jsme v řeči. Když jsem domluvil a uhasil nedopalek, tak už jsem si jen vychutnával příjemnou atmosféru. Dobré jídlo, alkohol a tráva udělaly své a já se cítil po dlouhé době spokojený. Bylo mi dobře. Jen jsem poslouchal hudbu z rozladěných kitar a užíval si pohody. Po nějaké době za mnou přišla dívka, která mi připravila koupel a zašila věci. Sedla si vedle mě a povídali jsme si. Zjistil jsem že se jmenuje Andy. Pozval jsem ji na sklenku ořechovice a zbytek toho výborného jablkového koláče. Potom Andy navrhla jestli už nechci jít. Souhlasil jsem. Zase mě vedla ulicemi klidného městečka ke svému domu. Otevřela dveře a vyšli jsme po schodech do patra. Zavedla mě k sobě do ložnice kde jsme si sedli ke stolu a povídali si. Chtěla abych vyprávěl svůj příběh. Kdž jsem skončil bylo už pozdě, a tak jsme se rozhodli jít spát. Moje ložnice byla přímo naproti té její. Popřál jsem jí dobrou noc a odcházel jsem. Při odchodu se na mě jen usmála. Když jsem přišel k sobě do ložnice uviděl jsem čistě ustlanou postel. Při tom pohledu mě hned přepadla únava. Nůž jsem neuklízel do batohu, ale položil na malý stolek vedle postele. Svlékl jsem si koženou bundu a jeansy a lehl si. Spánek na sebe nenechal dlouho čekat a já usnul.