Duch ✔

Epilog

O chvíli později, v Kurosuově bytě

„Jsem tady!" zvolal Shiki a pokusil se znít nadšeně, což se mu dokonce i povedlo.

Kurosu ho sice zaslechl, ale jen se tiše zasmál, čímž upozornil na svou přítomnost. Nacházel se v ložnici, ležel. Problém byl ten, že nemohl vstát, aby za ním šel. Nebylo mu dobře.

Mladík k němu dotlapkal a zabral si místo vedle něj. „Co se děje?" zeptal se se značným strachem v hlase.

„Nějak mi nebylo dobře. Ale teď, když jsi tu ty, už jsem v pohodě," zašvitořil Kurosawa a natáhl se k němu pro polibek. Byl náhle tak šťastný.

Senketsu zaplašil výčitky svědomí, usmál se a polibek mu oplatil. „Hm, nechceš uvařit polívku nebo tak něco?" nabídl mu. Musí se o něj přeci postarat.

„Nepotřebuju jíst, jsem duch," připomněl mu starší a podrbal se v rozcuchaných rudých vláskách. „Ani nevím, jestli bych to sníst dokázal."

„Hm, to je fakt," uznal Shiki a soustředěně svraštil obočí. „Už to mám! Celý den s tebou zůstanu v posteli a ty se určitě vyléčíš."

„To by bylo fajn," usmál se na něj Kurosu. Jenže v tu chvíli se něco stalo. Kurosu tiše zakašlal.

Shiki sebou okamžitě trhl. „Jsi v pořádku?" panikařil.

„S tebou vždyc..." Jeho větu mu přerušil další záchvat kašle, kvůli kterému se chytil za břicho. Žádnou bolest necítil. Ba naopak, on přestával cítit úplně všechno. Shikiho oči se rozšířily, jeho tvář začala ztrácet zdravou barvu. Co se to s jeho milovaným sakra děje?

Kurosu zavrtěl hlavou, když jeho kašel ustal. Také to nechápal. Přestával cítit konečky prstů, jak na nohou, tak na rukou. Rychle ze sebe shodil deku a vyskočil na nohy. To, co mu v tu chvíli došlo, mu vyrazilo dech.

Podobně na tom byl i Shiki, který ztuhl a nebyl schopen pohybu. Nedokázal ani racionálně uvažovat. „C-co...," hlas se mu zlomil.

Kurosuovo tělo se celé mihotalo, jako kdyby skrze něj foukal větřík a ničil tak jeho konzistenci. Nic takového v životě neviděl, ale moc dobře věděl, co to znamená. Jeho život po životě tady končí. Dosáhl osvobození a půjde na onen svět.

Zato Shiki stále nic nechápal. Děsilo ho to. Jímala jím hrůza. Bál se o něj. Tak strašně se o Kurosua bál.

„Shiki?" Kurosu se na něj otočil se slzičkami v očích a drobným úsměvem. Musel mu ukázat, že je všechno v pořádku, proto k němu došel a sevřel ho v náruči. „Bude to v pořádku..."

„V-vážně?" fňukl mladší.

„Na tomhle světě jsem došel své cesty," začal mu to Kurosu vysvětlovat, přičemž se k němu tiskl stále silněji, neboť u sebe chtěl cítit jeho teplo. Necítil už vůbec nic, po tvářích mu tekly potůčky slz. „Takže... takže odcházím. Rád bych s tebou zůstal. Myslím, že... myslím, že jsem si tě víc než jen oblíbil, že jsem se do tebe stihl za tu krátkou chvilku u zamilovat. Jsi úžasný člověk, proto žij co nejdelší a nejšťastnější život. Postarej se mi o byt...," fňukl a zabořil mu hlavu do vlasů, z hrdla se mu vydral bolestný vzlyk. „Budu... budu na tebe čekat na druhé straně, Shiki."

Mladíkovy oči se zalily slzami, které si začaly taktéž tvořit cestičku po jeho tváři. „T-to... N-n-n-ne," vydechl, hlas se mu zlomil. „T-to n-n-n-nejde. Němůžeš o-odejít," zavzlykal.

„Bohužel, má cesta zde kon – končí, Shiki...," vysoukal ze sebe starší přiškrceně a donutil se od něj o kus odstoupit. Skrze jeho tělo se již dalo vidět na druhou stranu. Cítil se mnohonásobně lehčí, stejně tak měl pocit, jako kdyby se vznášel. A on se opravdu vznášel, stoupal stále výš.