Duch ✔

Kapitola první

Kurosu se zadíval na svou nahou hruď a pohled upoutal ke svému řetízku s přívěškem ve tvaru křídla. Značilo svobodu. Tak jako kdysi, stejně jako teď. A to bylo vážně ironické. S povzdychem smutnějším než doposud se taktéž odebral do obývacího pokoje.

Shiki tam mezitím pobíhal a všelijak stříkal zdi. Duch musel uznat, že to vážně vypadá celkem pěkně. Tenhle kluk na to zjevně měl talent. „Jak dlouho se tomu věnuješ? Tohle je umění." Kurosu povytáhl obočí. Opravdu to vypadalo dobře, to uznat musel. S barvami to mladšímu šlo, asi jako jedna z mála věcí.

„Hmm... Začal jsem v patnácti," zapřemýšlel Shiki. „A umění? Neřekl bych. Dělám to, protože mě to baví."

„Tohle jsem ještě nikdy neviděl... A vypadá to super," uznal Kurosu. Pouliční malba byl pro něj zcela neznámý pojem, ještě o tom nikdy neslyšel. No, a taky byl zhruba o dvě stě let pozadu ve všem.

„No, díky. Ty jsi asi docela staromódní, co? Když jsi ten vetchý stařec, kterému je dvě stě."

„Tse," odfrkl si Kurosu a praštil ho pěstí do ramene, tudíž mladší udělal trochu delší čáru, než chtěl. „Měj trochu úcty ke starším. Zvlášť ke mně."

„Heh, myslím, že toho se nedočkáš. Pravidla, zákony a formality mi nikdy nic neříkaly," zasmál se Shiki a dokončil čáru. Pak o kousek ustoupil a okem kritika si prohlédl své dílo.

„Pokud tady chceš bydlet, zvykni si, že tu velím já," oznámil mu Kurosu, s čímž ho zezadu objal. Provokaci přímo miloval, proto mu vtiskl zezadu na krk motýlí polibek.

Mladší přivřel oči, tohle bylo vážně příjemné „Hmm...," zavrněl, společně s čímž se na něj otočil. „Myslím, že je čas na změnu," oplatil mu stejnou mincí a ochutnal kůži na jeho krku.

Kurosu se celý zachvěl, jak intenzivně na něj tohle zapůsobilo. Bylo tomu již dvě stalení, kdy něco takového cítil. Rozvibrovalo a rozžhavilo mu to celou kůži. Ten pocit mu tak neskutečně chyběl.

Shiki dlouze olízl jeho ouško, načež zašeptal: „I já si můžu hrát."

„Shi...ki..." zalapal Kurosu po dechu, tohle bylo jeho slabé a nejcitlivější místo. Nemohl věřit tomu, že přivírá oči a má co dělat, aby se udržel jen při takovém drobném aktu. Ty roky si na něm vybraly daň.

Mladší se potěšeně usmál, načež se od něj odtáhl. „Tohle beru jako udělení velení."

Starší se ihned napřímil a o krok od něj ustoupil. „No to teda ne!" nesouhlasil s ním. Tak snadno mu velení ve svém domě nepředá.

„Smůla. První slovo platí," uculil se Shiki sladce a zamířil do ložnice, kterou také plánoval vylepšit.

„H-hej! Tam ani nelez!" obořil se na něj Kurosu a chytil ho za ramena dřív, než tam vůbec stihl vkročit. Do ložnice ho vážně pouštět nehodlal.

„A kde jako budu spát? Na zemi? Hmm, to je dobrý. Za tenhle byt zaplatím všechny svoje prachy a nechám se komandovat a omezovat nevrlým duchem? Fakt super," zavrčel mladší.

„Nelez tam..." Kurosu zaváhal, pak však zavřel oči a dodal tiché: „Prosím."

„Ale už jsem tam přece byl. Dával jsem si tam kufr," zarazil se dlouhovlasý.

Rudovlásek se zamračil a zarazil se. „Počkat, vážně?" Možná to byla jen jeho doměnka, ale měl pocit, že si ty věci dával do obývacího pokoje. Nebo byl sám tak nepozorný, zakoukaný do něj, že si toho nevšiml?

„Jo... Byl jsi tam přece se mnou," zasmál se Shiki a položil mu ruku na rameno. „Ty už máš i sklerózu?"

Kurosu se pod jeho dotekem zachvěl a odtáhl se, jeho pohledu se vyhnul. „Nejspíš," přitakal. Pokud už tam byl, v tom případě nemělo cenu mu bránit v dalším postupu.