3.část

818 88 4
                                    

Zastavím se u dveří učebny psaní. Kouknu na mobil, 7:30. Do začátku zbývá ještě půl hodiny. Chodby jsou prázdné, rozhodně tu budu první. 

Nadechnu se a vydechnu. Chytnu kliku a bez dalších předsudků otevřu dveře.

Čekala jsem prázdnou třídu, místo toho na mě ne moc hezky hledí učitelka Tomasová společně s nějakým klukem. 

Ruce dám nervózně před sebe a začnu s nimi rozhazovat, div mi nespadne taška z ramene. "Omlouvám se... ehm, netušila jsem že tu někdo takhle brzo bude." zadrhávám se skoro při každém slově. Další příznak mé stydlivosti.

"To je v pořádku. Slečna Eddy, že?" učitelka psaní mě vyruší z dalších omluv. "No... ano." pípnu, ale tak aby mě slyšela. Kluka si nevšímám, to by můj pokus o sebekontrolu nevyšel už vůbec.

Paní Tomasová se zamyslí "Dobrá, když už jste tu," ukáže na kluka vedle ní "toto je Parks. Sice je už ve třetím ročníku, ale díky své inteligenci" zdůrazní to slovo "si bude muset zopakovat pár hodin výtvarného psaní. Tak bych vás chtěla poprosit, aby jste mu v tom pomohla. Souhlasíte?"

Bezmyšlenkovitě jsem souhlasila „Do... dobrá."

Paní Tomasová se podívala na toho kluka – Parkse. „Eddy je u mě jedna z nejlepších. S trochou úsilí by dokázala přeskočit ročník. Pravý opak tebe." mluví na něj jako by se znali i mimo školu. Parks si začne třít zátylek „Když to říkáš." tyká jí, rozhodně se znají.

Mám příležitost si ho prohlédnout pořádně. Všimnu si, že má brýle. Široké s černými obroučkami, černé jsou i jeho vlasy. Kdyby brýle neměl, díky jeho dlouhé vlnité ofině by nebyly ty výrazné modré až fialové oči vidět. Celkově má neobvykle dlouhé vlasy... něž teď většina kluků nosí.... Když o tom tak přemýšlím, tak přesně nevím, co teď kluci nosí. A ani holky... eeee, vraťme se zpátky do reality.

Dost mě odradil jeho zmuchlaná bíla košile, která sem tam vykukovala z tmavých džín. Takhle se hodí první den do školy?!

„Ještě mám nějakou práci. Doufám, že se to dohodnete." učitelka kolem mě prolétla a zmizela ve dveřích.

MOMENT ---> Na co jsem to právě kývla?!

Ani se nehnu. On projde kolem mě a posadí se do dvojlavice vzadu úplně k oknu. „Tak co, jak dlouho tu hodláš takhle stát?" podívá se na mě a nadzvedne jedno obočí. Nikdy nepochopím, jak to ti lidi dělají.

Rozhlédnu se po celé učebně, pak se otočím směrem k tabuli a vyrazím k druhé řadě. Ta je nejideálnější. Parks mě  ale zastaví "Kampak?" Ohlédnu se za ním "Máš mi přece pomáhat, takže" kývne na židli vedle sebe "tvé místo je tady." a ušklíbne se. Kdyby to nepatřilo mě, byla bych raději.

Pomalu se odšourám k němu a posadím se. Asi bych měla něco říct, ale nechci. "Takže..." opře se Parks lokty o lavici. "Ty jsi Eddy...?" Nadechnu se a vydechnu. Jen už žádný stres. "Jo, a ty jsi Parks..." řeknu prostě. Parks se zasměje "Jen mi tak říkej." poprvé se mu podívám do očí. Nemusím nic dodat a on pokračuje. "Nechceš vědět, jak se jmenuju dál?" mrkne.

Zahledím se před sebe na tabuli "Ani ne." Znovu se zasměje, hrubý hlas. "Tak to začíná dost tajemně... ale i zajímavě."

"Nejspíš ano." odpovím rovnou "Anonymita je dobrá. Mám ji ráda." dodám.

"To je vidět." ignoruji jeho rýpnutí, má pravdu.

Po chvíli už se začne učebna plnit studenty a já dál mlčím. Už nemá smysl něco Parksovi říkat, ani bych nedokázala překonat hluk ostatních. 

RSo - příšerná dohazovačka (2016)जहाँ कहानियाँ रहती हैं। अभी खोजें